Děsivé Příběhy z Mikrovlnky

The Church in the Woods: The White Eye (5/5)

Zdálo se, že schody nikdy neskončí. Šel jsem dál a tu a tam prošel kolem svíčky na zdi. Mezi nimi jsem byl v temnotě a hrozilo, že spadnu. Když jsem šel po tmě, dával jsem si načas a byl čím dál tím úzkostlivější.

Zespoda se ke mně ozývaly hlasy a odrážely se od zdí. Mluvily všechny najednou a pořád jsem jim nerozuměl. Ve tmě mě to ještě víc ničilo. Skoro to ani neznělo lidsky.

Poslední schod mě přivedl k velké propasti. Na zdech bylo pár svící, ale ty mi moc nepomohly. Jejich světlo mi odhalovalo několik tunelů, které se rozbíhaly do různých směrů. Zdálo se, že teď si budu muset vybrat cestu. Ale jaká byla správná? Pokud si vyberu špatně, bude skoro nemožné vrátit se zpátky, hlavně v té tmě.

Hlasy se znovu ozvaly. Odrážely se od zdí zesílené akustickým prostředím. Soustředil jsem se na ten zvuk ve snaze vystopovat jejich původ. Konečně jsem si po několika minutách uvědomil, že přicházejí z tunelu vlevo, tak jsem vyrazil. Tunel byl naprosto temný, bez žádných svíček. Párkrát jsem zakopl, ale přidržoval jsem se zdí, a to mi pomohlo udržet si rovnováhu.

Tunel se táhnul dál. Před sebou jsem viděl jen nekonečnou nicotu. Když jsem šel, cítil jsem potřebu zastavit, protože jsem se bál, že v té tmě vrazím do zdi. Celou tu dobu hlasy zpívaly a čím víc jsem se přibližoval tím byly hlasitější.

Konečně jsem došel k otvoru; svítil a sálalo z něj teplo. Došel jsem na vyvýšené místo. Na straně byly kamenné schody, které se stáčely dolů. Nesešel jsem po nich, protože odsud šlo vidět líp. Skrčil jsem se a přiblížil se, abych líp viděl.

Co jsem viděl mě bude do konce života pronásledovat. Dole stáli čtyři lidi ve čtverci a všichni se dívali dovnitř. Mezi čtyřmi lidmi stály mísy, ve kterých hořel oheň a tvořily nějaký diamant. Byly tu červené označení vytvářející symbol za každou postavou. Všiml jsem si, že všichni na sobě měli ten stejný plášť a masku jako já.

Všichni houpali hlavami a až na jednoho měli ruce sepnuté v modlitbě. Ten jeden držel v ruce kameru a všechno to natáčel. Uprostřed jsem zahlédl pátou osobu. Ta měla jiný plášť. Byl celý bílý a upnutější než plášť ostatních. Maska, kterou měl on nebyla bílá, ale černá skoro jako tunel samotný. Nebýt světla z misek vypadalo by to, že nemá obličej.

To musel být reverend. Pokaždé, když promluvil tím divným jazykem, ostatní to jednohlasně zopakovali. Oči se mi rozšířily, když jsem zahlédl, co bylo za reverendem. Stál tam kamenný stůl překrytý bílým prostěradlem. Na něm ležela Victorie a bolestivě si svírala břicho. Občas vykřikla. Prostěradlo pod ní bylo z poloviny nasáklé krví.

A teď co? Teď, když jsem tu byl, nevěděl jsem, co mám dělat. Bez varování mě vytrhl z myšlenek někdo, kdo se dotkl mého ramene. Otočil jsem se a skoro vykřikl. Ale moje oči poznaly postavu, která se přede mnou krčila. Byla to ta stařena, Victoriina matka. Sledovala mě až sem dolů. Přiložila si prst k ústům a proplížila se kolem mě, aby se podívala dolů.

„Musíme to zastavit, než bude moc pozdě," zašeptala přes rameno.

„Jak?" zeptal jsem se. „Co můžeme dělat? Nemůžeme tam prostě přiběhnout bez nějakého plánu."

Souhlasně přikývla. „Já vím. Musíme tohle vylít ve vnitřním kruhu," řekla a vytáhla ampulku naplněnou čirou tekutinou. „Když je Victoria teď na pódiu, budeme to na ni muset vylít taky."

„To je ono?" zeptal jsem se trpce. „Tohle je plán?"

„Ano," odpověděla a zadívala se dolů. „Jakmile to tam vylijeme řeknu mé vlastní zaříkávadlo, abych zrušila efekty jejich rituálu. Jen tak zachráníme Victorii a zbytek světa."