Děsivé Příběhy z Mikrovlnky

I Was Born on a Child Farm

„Žádná svobodná vůle neexistuje."

To byla první slova, která jsem kdy přečetl. Každý den jsem se u nich budil. Bylyla napsaná na ceduli. Cedule visela naproti palandám ve Stodole na spaní. Nepamatuji si na dobu před farmou; předpokládám, že jsem se tu narodil.

Žádné z dětí nevědělo, proč jsme tu nebo odkud jsme... nikdo ani nevěděl, jak dlouho jsme na farmě byli. Některé děti stárnuly. Některé ne. Moc si toho nepamatuji, protože není moc věcí k zapamatování.

Pamatuji si, že jsem byl vždycky strašně hladový. Krmili nás malými jídly třikrát denně, ale před každým jídlem nás ředitel Ranon Xinon donutil sledovat, jak po jídle rozstříkne pár kapek čiré tekutiny z hnědé nepopsané lahvičky. Pak jídlo naservíroval na talíře za ocelovými dveřmi a každé jídlo nám podal okýnkem, takže jste nikdy nevěděli, které z nich je otrávené. Většina z nás se jen rýpala po okrajích talířů. Nikdo to nechtěl jíst, ne když jsme viděli tucet dětí, co zmodraly a zemřely poté, co si vybraly špatné jídlo. Několik z nás jen vzácně jedlo jídlo; NIKDY jsem nejedl z mého talíře. Sklízel jsem čisté zbytky z odpadků. Snědl jsem čtyři vrány (jsou přesně tak nechutné, jak se říká) a stal se ze mě úplný Renfield a jedl jsem mouchy, mravence, pampelišky, šváby, jetel, svinky... všechno, co bylo živé a jedlé. Pavouky jsem si nechával. Pro ty jsem měl speciální místo.

Dvacet chlapců a třicet dívek pracovalo na polích, které „farmě" poskytovaly všechno jídlo. Plot se skládal z rozpadajícího se dřeva a ostnatého drátu a okolních lesů. A za tím, divočina. I když tu nebyly reflektory ani stráže, farma byla horší než kdejaké vězení.

Každých pár dní sto z nás ředitel Xinon vzal na okraj farmy, kde zapískal na podivnou mosaznou píšťalku; z podrostu vyběhli němečtí ovčáci, jako by čekali na jeho zavolání, u huby měli pěnu, kousali ostnatý drát a hrozili, že rozbijí plot a sežerou nás zaživa. Ředitel se chladně usmál a promluvil hlasem, který zněl jako vzdálené výstřely:

„Jsou to staří hlídací psi, kteří byli divocí. Pomocí jednoho z vás jsem se naučil, jak je vytrénovat, aby poslouchali jen mě a pokud utečete, zabijí vás nebo vás donutí si přát, abyste zůstali tady se mnou."

Farma nikdy neměla odpovědi. Přicházelo jen pár lidí, vzácně přijížděly dodávky, vězeňský autobus Thunderbird s černými okny, který vždy mocně vrčel, jako by měl pod kapotou namontované motory rakety. Mluvili jen s ředitelem. Jediná osoba, která s řidičem Thunderbirdu odjížděla.

Říkalo se, že ani nejsme opravdové děti, a že ředitel Xinon byl démon, který nás vytvořil z krve a popela. Nikdy jsme se neodvažovali k řediteli mluvit a pokládání otázek bylo absurdní, jelikož otázka by znamenala úder jeho tvrdou těžkou rukou. Rukou, která z okolního vzduchu vytvářela jehelníček, který se vám zabodával do kůže, i když se o vás jen otřela.

Ale mimo otravy, vyčerpávající práce a úklid, hledání jídla a to, že jsme nikdy nevěděli, co se děje, největší strach jsme měli z nocí. To, že jsme byli vyčerpaní z práce v polích nebylo dost na to, abychom překonali strach ze spánku. Když byla tma a vzduch byl nehybný, slyšeli jsme, jak se ředitelovy skřípající kroky prostě... objevily bez varování uprostřed stodoly. Občas jsme ho slyšeli chodit na střeše. Na zdech. Na stropě. Když zavřu oči, pořád slyším jeho dýchání, to hnusné prasečí sípání, které nasávalo vzduch, znějící jako by v agónii, co hrdelně vydechovalo a vdechovalo. Dýchání a kroky kroužily a kroužily, dokud neslyšel někoho vykřiknout. Potom vykřikne naposled a zmizí spolu s ředitelem. Ráno se dítě vrátí do postele, s novými jizvami – místa, kde zůstaly červené a fialové podlitiny a jejich těla byla plná teček od prstů. Nikdy jsme o tom nikomu neřekli. Vždycky jsme se báli, že nás ředitel zaslechne a ublíží nám taky.