Chci tě vlastnit! (2# Mafiánův majetek)

29. Kam teď?

Předem bych vám moc chtěla poděkovat za krásné komentáře a velkou podporu z vaší strany. Každý jeden z vás je pro mě ohromně důležitý a moc si vás všech cením, opravdu moc děkuju že tu pro mě jste a že čtete mé práce :) Děkuju...                                                                                                                                                                                                    MissYou2

                                       

Tomas

Byl jsem už tolik nervózní. Nechápal jsem, jak se to mohl Armando dozvědět. Jediným vysvětlením bylo to, že nás... že mě musel někdo zradit. Ale vždyť nikdo nevěděl, kde se s Caroline nacházíme, kromě lidí, kterým nejvíce důvěřuji.

Caroline naložila poslední věci do kufru a poté si sedla do auta. Já během té chvíle vykouřil nejméně pátou cigaretu. Neustále jsem přešlapoval z nohy na nohu a přemýšlel. Opravdu jsem z toho všeho byl nesvůj.

„Co uděláme, šéfe?" Přistoupil ke mně Dante s otázkou v očích.

Já si naposledy potáhl z cigarety, než jsem promluvil. „Co bychom asi tak udělali? Co nejrychleji odjedeme... Ale Brett a Trevor se vrátí zpět do států. Zůstaneš s námi jen ty, protože jeden z těch dvou by klidně mohl být zrádce." Dante se zamyslel, mírně se zavrtěl.

„I já bych ale mohl být zrádce... Mě nepošlete zpět do států?"

Znovu jsem si potáhl z cigarety, než jsem jí hodil na zem a rozšlápl podrážkou. „Tobě věřím. Jsi loajální a vím, že bys mě nezradil." Poznal jsem, že Danteho má slova potěšila. Hrdě kývl hlavou a odkráčel k Trevorovy a Brettovy, nejspíše jim oznámit, že poletí domů.

Poté jsem vytáhl mobil z kapsy, vytočil Nicovo číslo a přiložil si ho k uchu. Pohledem jsem našel Caroline, která ustaraně seděla v autě a koukala na mě skrz okénko.

„Tomasi?" ozval se Nicův ustaraný hlas. Odkašlal jsem si, než jsem promluvil. „Posílám Bretta s Trevorem domů. Pořádně je tam prověřte a zjistěte, jestli náhodou oni nejsou ti zrádci. Já, Dante a Caroline odletíme do dvou hodin."

„Dobře, dobře...ale kam poletíte?" Zeptal se Nico. Projel jsem si dlaněmi přes obličej. „Promiň, brácho, ale to ti neřeknu."

„Cože?! Chceš mi tím říct, že mi nevěříš?" Rozzuřil se Nico a já se mu ani nedivil. Taky by mě to naštvalo.

„Moc dobře víš, že neexistuje osoba, které bych důvěřoval víc. Ale můžou nás odposlouchávat, můžou vystopovat mé číslo, můžou sakra úplně cokoli! Takže bude lepší, když cíl naší cesty budu vědět jen já, Caroline a Dante. Taky volat mi už nesmíš, vždy ti budu volat jen já."

„Dobře, bráško. Buď opatrný, a nedělej blbosti!" Ozval se Nico.

„Copak já dělám někdy blbosti?" Řekl jsem a z telefonu se ozval Nicův smích. „Denně jich uděláš stovky. Ty a Elena jste to jediné co mám, dávej pozor."

„Ty taky, Nico," s těmito slovy jsem vypnul telefon. Z krabičky jsem vytáhl cigaretu a vložil si jí do úst. Zapálil ji a silně si z ní potáhl. Naproti mně už šel Dante. „Trevor s Brettem jedou na letiště, kde počkají na letadlo do spojených států. A my bychom měli už taky vyrazit."

Přikývl jsem a vydal se spolu s ním k autu. Dante si sedl za volant a já dozadu ke Caroline. Pohlédl jsem jí do tváře a spatřil její nervózní výraz. I tak ale byla krásná a já byl rozhodnutý udělat cokoli, abych jí ochránil.

„A kam pojedeme šéfe?" Zeptal se mě Dante a já se setkal s jeho pohledem ve zpětném zrcátku. Zahleděl jsem se z okénka, potáhl si z cigarety a dlouze se zamyslel.

„Pojedeme do nějaké jiné Evropské země?" Zeptala se Caroline tichým hlasem. A mě to v tu chvíli napadlo...ideální místo, kam se schovat.

„Armando s Rusy už vědí, že jsem v Evropě, takže by nebyl zrovna dobrý nápad po ní jezdit."

„Takže chceš jet do jiného světadílu?" Zeptala se znovu Caroline.

„Pojedeme do Jižní Ameriky."

„A co tam, šéfe?" Ozval se Dante z předního sedadla. Já jsem se nepříjemně zavrtěl, poté jsem odpověděl. „Můj nevlastní otec měl v Columbii malou soukromou haciendu, kam často odlétal se svými milenkami na dovolenou. Nikdo jiný o tom místě neví, ani Nico. Otec mě tam jednou v životě vzal, aby tam dělal společnost jedné jeho milence mezitím co on řešil nějaké věci. Poté mi doslova vtloukl do hlavy, že nikomu nesmím říct, že takové místo existuje."

Caroline se na mě se soucitem podívala, pak se ale co nejrychleji odvrátila a podívala se z okna.

Já jsem se znovu potkal s Danteho pohledem ve zpětném zrcátku, krátce jsem na sebe kývli a auto se rozjelo.