Chci tě vlastnit! (2# Mafiánův majetek)

30. Hacienda

Caroline

Seděla jsem tiše v malém letadle. Dante ho narychlo pronajal od nějakého soukromého pilota, a dost slušně mu zaplatil za to, že nás odveze do Columbie.

Tomas byl velmi nervózní. Za celou tu dobu se ani jednou nepousmál, a to mě vytáčelo. Chtěla jsem vidět jeho smích. Měl ten nejkrásnější úšklebek na světě.

Dante seděl s pilotem v kabině, zatímco my jsme měli ten malý prostor pro sebe.

Když se konečně letadlo odlepilo od země, oddychla jsem si. Tomas ale vypadal, že je pořád stejně nervózní. Když jsem se ale zamyslela, nedivila jsem se. Všechno bylo na něm. Byl tu sám, pokud teda nepočítám Danteho. Pokud by něco selhalo, můj otec by to hodil na něj. Měl neuvěřitelnou zodpovědnost. Navíc byl daleko od své rodiny, od svého bratra a švagrové. A ani já jsem mu to nějak neulehčovala.

Podívala jsem se na něj. Zamyšleně koukal z okénka. Tolik jsem chtěla se natáhnout pro jeho ruku a pevně mu jí stisknout, jako znamení že tu pro něj jsem. Ale z nějakého zasraného důvodu jsem to neudělala.

„Musím na záchod," pronesla jsem, postavila se a co nejrychleji se vydala do miniaturní kabinky, kde se nacházel ten nejprimitivnější záchod. Při pohledu na něj, jsem se tak nějak rozhodla, že to vydržím. Jen jsem se rychle podívala do malého, špinavého zrcátka, které viselo naproti záchodu.

Vypadala jsem strašně. Vlasy jsem měla v jednom velkém nepořádku. Má pleť byla bledá a kruhy pod očima ze mě dělali mrtvolu.

Když jsem se vrátila zpět, Tomas stále zamyšleně hleděl z okénka. Vůbec se nepohnul. Sedla jsem si vedle něj a rozhodla se tento let nějak přetrpět.

* * * * *

Byla jsem nadšená, když jsme konečně přistáli v Columbii. Bylo tu teplo, slunce krásně svítilo a já měla hned o něco lepší náladu. Ta mě ovšem okamžitě přešla, když jsem zjistila, že nás čeká dlouhá jízda v autě. Tu jsem si ale nepamatovala, protože jakmile jsme do auta nasedli, usnula jsem. Probudilo mě až to, jak auto cuknutím zastavilo.

Otevřela jsem ospale oči a vykoukla z okénka. V tu ránu jsem žasla. Přede mnou stála úžasná hacienda. Tomas tvrdil, že to má být menší pozemek, ale tohle bylo obří. Muselo tu bydlet nejméně 12 lidí.

Pohledem jsem našla Tomase, který stál kousek od auta a spolu s Dantem mluvili se dvěma staršími muži tmavší pleti.

Znuděně jsem se podívala na své zničené nehty. Usoudila jsem, že by nehty potřebovali zpilovat a taky znovu nalakovat. V tom Tomas otevřel dveře na mé straně a pokynul mi, ať vystoupím. Poslechla jsem ho a vystoupila z auta. Hned potom jsem se po pozemku rozhlédla. Slunce už skoro zapadlo, ale i tak to bylo kouzelné místo.

„Kdo všechno tu bydlí?" Zeptala jsem se. Tomas zabouchl dveře auta, položil mi ruku na záda a vedl mě směrem k domu.

„Je tu jeden správce, jeden kuchař, tři služebné a několik dělníků, kteří se starají o celkový pozemek haciendy."

Když jsme vešli do haciendy, žasla jsem ještě víc. Slyšela jsem, že Tomasův nevlastní otec si potrpěl na luxusu, ale tohle bylo skvostné. Všude byly drahé koberce, vázy nebo obrazy i za několik milionů.

„Jdi nahoru po schodech a úplně nakonec chodby. Poslední dveře," řekl Tomas a hned poté odešel, nejspíše ještě vyřídit nějaké podrobnosti ohledně našeho příjezdu. Abych pravdu řekla, byla jsem ohledně tohoto místa nervózní. Vím, že teď tahle hacienda nejspíše patřila Tomasovy, ale cítila jsem se tu jako naprostý cizinec.

Pomalým krokem jsem se vydala podle Tomasových instrukcí nahoru po schodech. Poté jsem se vydala dlouhou chodbou. Několikrát jsem musela zahnout za roh a žasla nad velikostí tohoto domu. Konečně jsem došla na konec této dlouhé chodby a otevřela poslední dveře.

Přede mnou byla luxusní ložnice sladěná do krémové barvy. Celá ložnice na mě působila svěže a slunečně, při pohledu na ní jsem si ihned vybavila pláž.

Ihned jsem si všimla nenápadných dveří na druhé straně pokoje. Ihned mi došlo, že se nejspíše jedná o koupelnu. Bezmyšlenkovitě jsem se šla podívat dovnitř. Jak jsem i očekávala, i tahle koupelna byla naprosto úžasná. Velké zrcadlo, moderní umyvadlo a naprosto božská vana se sprchovým koutem.

„Seňorito?" Ozval se z ložnice dívčí hlas. Okamžitě jsem se vydala za hlasem a našla uprostřed ložnice stát drobnou ženu. Mohla mít kolem pětadvaceti let. Měla nádherně snědou pleť a černé vlasy měla stažené do pevného drdolu. V rukou držela má zavazadla.

„Posílá mě sem pan Tomas," řekla anglicky, ale já nepřeslechla její přízvuk. Usmála jsem se na ní a vzala si z jejích drobných rukou své kufry.

„Pan Tomas vzkazuje, že vy jít spát, protože on přijít později," řekla znovu lámavou angličtinou. Její slova mě mírně znepokojila, ale přikývla jsem. Dívka se nepřestávala usmívat.

„Mé jméno je Alma, vy chtít ještě něco?" Zeptala se Alma, ale já jen zamyšleně zavrtěla hlavou. Alma se poté usmála a odešla.

Docela mě Tomasova nepřítomnost znepokojovala, ale rozhodla jsem se tím nezabývat.

Nejdříve jsem si vybalila své věci. Poté jsem si rozhodla dát dlouhou, bublinkovou koupel. Celé mé tělo si díky tomu odpočinulo.

Když jsem z koupelny vyšla, tajně jsem doufala, že Tomas bude ležet v posteli, ale ta byla prázdná.

Skryla jsem své zklamání, vlezla do postele a zachumlala se do teplé peřiny. Skoro ihned jsem usnula.