Chci tě vlastnit! (2# Mafiánův majetek)

43. Komu to říct?

Tomas

V tuhle chvíli jsem cítil naprosto všechno a zároveň nic. Měl bych o tom říct Caroline? Nebo Nicovy? Měl bych informovat Kartel, že vím konečně vím, kdo je náš nepřítel?

,,Sakra!" vykřikl jsem rozzuřeně a vší silou mrštil popelník o zeď domu. Hned na to jsem popadl stůl a převrátil ho. Měl jsem v sobě tolik zloby a nevěděl, jak se jí zbavit. 

,,Tomasi to by stačilo...uklidni se!" řekl Dante a zvedl ruce v uklidňující gesto. Najednou mou zlobu nahradil pocit viny. 

,,Dante já...nevím co říct. Tolik se omlouvám, že..."

,,Tomasi, zapomeň na to. Nebudeme přece řešit takovou blbost, když máme na práci větší starosti" zarazil mě Dante.

Opravdu jsme se cítil hrozně. Další věc, kterou jsem pociťoval byla bezmoc. 

,,Nevím co mám dělat...jsem úplně v koncích" zašeptal jsem. 

,,Měli bychom to říct Kartelu" řekl Dante.

,,Od kdy jim tolik věříš?" 

,,Já jím nevěřím, ale ty jim věříš" mírně se usmál. Já jsem přikývl a zalovil v kapsy pro telefon. Co nejrychleji jsem našel Aureliovo číslo a vytočil ho.

,,Tomasi" ozval se okamžitě Aureliův hlas, ,,Předpokládám, že už ti tvůj muž vyřídil vzkaz"

,,Jo, Dante mi řekl co se stalo, ale proto nevolám. Chci, aby jsi všude ztrojnásobil hlídky. Ti lidé co po mě jdou, míří do Colombie a možná jsou už tady, takže chci aby jsi si dával pozor."

,,O to se nemusíš bát, hned teď obvolám všechny své muže a vyhlásím stav nouze. Pokud se někdo pokusí dostat do mojí země, musí počítat s tím, že to nebude snadné" zasmál se Aurelio.

,,Dobře, já zavolám svým lidem v Americe a pokusím se je sem co nejrychleji dostat, ale nevím, jestli už nebude pozdě" povzdychl jsem si.

,,Nic se neboj, příteli. O vše se postaráme" s těmito slovy Aurelio hovor ukončil. Můj pohled vyhledal Danteho.

,,A co Nico, řekneš mu to?" zeptal se mě po chvíli. Já jsem se na touhle otázkou zamyslel. Možná bych mu to měl říct, ale on by pak nedal pokoj a chtěl by sem přijet. A já jsem rozhodně nechtěl riskovat jeho život. 

,,Ne, já mu to neřeknu, to ty mu to řekneš" zašeptal jsem a Dante se zatvářil, jako bych mu dal ten nejtěžší úkol pod slunce.

,,Já? Ale proč já?" zeptal se mě.

Já jsem se ohnul pro svou krabičku, která ležela na zemi a vytáhl si z ní poslední cigaretu, kterou jsem si zapálil, až pak jsem Dantemu odpověděl. 

,,Chci aby věděl o téhle situaci, ale jinak nechci aby věděl žádné další podrobnosti. Je to pro něj o dost bezpečnější. Kdybych mu volal já, tak by je ze mě dříve nebo později vytáhl, ale když se na něco konkrétního zeptá tebe, tak jen řekneš, že žádné podrobnosti nevíš"

Dante se ale pořád tvářil, že se mu do toho nechce. Já jsem si znovu potáhl z cigarety a zvedl při pohledu na něj obočí. 

,,Tak fajn, já mu zavolám" 

,,Díky Dante, vždy stojíš při mě a jí si toho opravdu cením" řekl jsem nízkým hlasem. Dante na mě přikývl a chtěl odejít.

,,Počkej...ještě zavolej Brettovy a Trevorovy (ti, které kvůli nedůvěře poslal v Paříži zpět domů) a řekni jim, že chci aby přijeli. Dej jim naši adresu a zašli jim letenky. Ať jsou tu co nejdříve...budou se hodit" řekl jsem.

Dante znovu přikývl a pak odešel. Já jsem ztracený v myšlenkách dokouřil svou cigaretu. 

,,Co se tady děje?" ozvalo se za mnou. Otočil jsem se a spatřil Caroline, jak rozespale stojí u dveří a kouká ne převrácený stůl a rozházené věci kolem. 

Povzdychl jsem si, odhodil cigaretu co nejdál a potichu promluvil ,,Sedni si lásko, tohle bude velký"

*Takhle kapitola je celkem o ničem, vím :D Ale spočítala jsem to a čekají nás, ještě 2 (max.3) kapitoly, ve kterých se toho stane hodně :) Takže se blížíme ke konci