Příběh vypráví o mladém chlapci. Oh Sehun.
Do jeho života vstoupí další chlapec, o kterém ani nevěděl, že existuje. Jeho bratr. Ale pochází z Číny. Han Lu.
Sblíží se spolu.
Možná i víc, než by sami chtěli.
Ale štěstí jim nebude přát na dlouhou d...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
(Jinak na obrázku Tasha :) )
Luhan:
"Lu, vedeš si velice dobře. Za jeden den se vyprodaly všechny lístky. Vidím v tom velký úspěch." usmál se spokojeně producent.
To spíš velký prachy... pomyslel jsem si.
"To je fajn." kývl jsem.
"Dobře. Zítra se dostav na trénink a zkoušení. Už jen zítra a pak máš debut, nezapomeň." usmál se na mě spokojeně a já odešel.
Povzdychl jsem si.
"K čemu dělat hudbu, když mě to přestalo bavit." povzdychl jsem si tiše.
Po cestě dolů jsem potkal Tashu, kterou jsem málem shodil dolů ze schodů. Ale na poslední chvíli jsem ji chytil.
"Bože, Lu....lekla jsem se tě." oddychla si a chytila se za srdce.
"Promiň. To vypadám opravdu až tak hrozně?" zasmál jsem se.
"Ne, tak jsem to nemyslela. Ale nečekala jsem tě tu." zasmála se.
"Ah, Jasně. No....byl jsem tu něco probrat s producentem." zazubil jsem se.
"Dobře. Kdy budeš mít debut? Zítra nebo až za dva dny? Teď si to moc nepamatuji." posmutněla.
"Až za dva dny. Zítra musím zkoušet." vysvětlil jsem.
"A....nechceš potom někam zajít? Doma bych se unudila k smrti. A to nežertuji." zvážněla.
"No....dobře. Sejdeme se tady." usmál jsem se mile.
"Dobře. Tak domluveno." usmála se vděčně.
"Tak jo. Zatím ahoj." lípl jsem jí lehkou pusu na tvář a rychle seběhl všechny schody dolů.
Nasedl jsem do auta a pomalu vyjel domů. Netěšil jsem se na toho kreténa. Nechtěl jsem s ním bydlet pod jednou střechou. Ale co mohu dělat. Když se někomu svěřím, bude to ještě horší a nikomu tím nepomohu. Otec je opět šťastný a nechci mu to zkazit.
Dojel jsem domů a zaparkoval před bránou. Vystoupil jsem z mého milovaného auta a zamířil do baráku. Otevřel jsem velkou bílou bránu, která lehce zavrzala. Šel jsem směrem ke vchodovým dveřím. Chtěl jsem odemknout, ale kdosi to udělal dřív.
Haneul. Stál tam s lehkým úsměvem.
"Ahoj Lu." zářivě se usmál.
"Ahooooj." zasmál jsem se překvapeně.
"Jak ses měl?" vjel jsem mu svými prsty do jemných vlásků.
"Dobře." zaculil se jako andílek.
"Jedl jsi něco?" šel jsem do kuchyně.
"Jop." kývl hlavou.
"Dobře." zasmál jsem se a já si vytáhl zbytek těstovin a salátu.
Sedl jsem si s tím na linku a pomalu jedl. Bylo to výborné.
"Lu, ty už jsi tu?" usmál se mile Kevin.
Ach jo! To je kretén!!! Člověka chvilku nenechá.
"Ano. Chtěli mi jen něco sdělit." falešný úsměv jsem mu oplatil.
"Dobře. Zlatíčko, můžeš nás tu chviličku nechat? Musíme si o něčem promluvit." odnesl Kevin Haneula do pokoje.
Hned se vrátil.
"Dala ti ta děvka pokoj?" usmál se.
"Co se o to staráš? Proč mě nenecháš na pokoji? Co jsi to za svini?" vyjekl jsem.
"Starám se proto, že ty jsi jen moje děvka Lu. Já se o tebe s nikým dělit nebudu." zatahal mě silně za vlasy, což mě donutilo zaklonit hlavu a dost hlasitě zakňučet.
Bříšky prstů mi lehce přejel po krku. Nasucho jsem polkl. Bál jsem se. Docela hodně.
Přiblížil se ke mě. Až nebezpečně blízko.
"Lu..." usmál se pohladil mě po krku.
"Víš jak by bylo krásný hezky potýrat ten tvůj krček." usmál se o něco víc.
Lehce se mi o něj otřel svými rty. V očích měl to, co většina naprostých šílenců, dominantů, cvoků a podobných lidí.
"C-co?" zeptal jsem se nechápavě.
"Jen ta představa....jak se ti nůž pomalu zarývá do tvého dokonalého krku...stéká ti po těle krev... Je to tak krásná představa." zašeptal.
Začal jsem se cukat. Fakt šílenec tohle.
"Copak? Snad to našeho Luhana nevyděsilo." usmál se a pohladil mě po tváři.
"Jsi naprostej šílenec." zašeptal jsem.
Kevin přitvrdil na stisku. Teď už to opravdu hodně bolelo. Znovu jsem bolestně zaskučel.
"To bolí..." přitiskl jsem oční víčka k sobě.
"Já vím Lu, jinak bych to přeci nedělal." zašeptal mi do ucha a nosem se mi mazlivě otřel o krk.
"Lu...víš, že mi tvého dokonalého krčku přijde dost líto. Dokonalejší jsem nikdy neviděl." usmál se.
Nic jsem neříkal. Ani se raději nekoukal. Bylo celkem dlouhou dobu ticho. Jen si můj krk prohlížel a přejížděl mi prstem po citlivých místech a tepně. Snažil jsem se mu nějak vycuknout, ale držel mě až moc pevně.
"Tak pojď zlato." usmál se a pustil mě.
Chytil mě za ruku a hned mi ji zkroutil za zády.
"Co zase děláš?" vyjekl jsem.
"Ale no tak....někdo nás může slyšet. Teď jdi." vedl mě před sebou jak nějakého vězně, kterého odsoudili.
Kde jsem to zase skončil? Asi jsem šel od čerta k satanovi. Ale co se dá dělat. Jakmile budu mít debut za sebou, tak bohužel... co nejrychleji vypadnu z číny.
Došli jsme do našeho pokoje, kde za námi Kevin zamkl. Neřekl ani slovo a než jsem stihl jakkoliv zareagovat, už jsem ležel pod ním na posteli. Sedl si na můj pas obkročmo. Cosi vyndal ze zásuvky. Začal mi s tím vázat ruce k posteli. Bál jsem se, co chce udělat. Snažil jsem se kopat, cukat, či jakkoliv se z toho dostat. Nešlo mi to. Znovu se pro něco natahoval.
"Lu...klid. Neboj. Neublížím ti až tak moc. Zatím." usmál se.
"Co?" vykulil jsem oči.
"Neboj." usmál jsem se.
Vytáhl...nůž?!
No to nene! Tohle neudělá! Nesmí! Nemůže!
"Lu...pokud nebudeš křičet....všechno bude zase dobré, ano?" pohladil mě po tváři.
"Děláš si ze mě prdel, že jo?" zamračil jsem se.
"Vůbec ne." usmál se a natočil mi krk tak, aby měl lepší přístup.
"Pokud nechceš umřít, tak se moc necukej. Mohlo by mi to malinko ujet." zasmál se tiše.
HELLO BI+CHES!!! :D
Soooo....tu máte další díl. Ano...Chudáček Kevin je větší svině. Omlouvám se za to, hrozně moc. Ale co se dá dělat :)
Říkala jsem, že nikdo neumře, ale....o ubližování nepadlo ani slovo, takže si nemůžete stěžovat ;)
