Step Brother

55) díl

(Trošku to posunu, aby to zase nebyl děj o ničem :) )

Seděl jsem na židli vedle Sehuna. Držel jsem ho za ruku a doufal, že by se snad mohlo něco stát. Ale ono nic. Žádné hýbání prsty, skoro jako by byl úplně mrtvý. Ale vypadal už o něco lépe. Odřeniny a modřiny zmizely úplně. Jizva po operaci se hezky zahojila. Proseděl jsem u něj celé dny a čekal. Jenže ono nic. Každý den jsem doufal, že by se snad mohl stát zázrak, ale bohužel toto je pouze realita. Krutá realita. Dnes byl poslední den, co jsem byl u něj. Zítra odlétám. Celou dobu jsem ho pozoroval.
Do očí se mi nahrnuly slzy. Nezlepšil se.

"Sehune....prosím...." zašeptal jsem beznadějně a rozplakal se.

Najednou jsem ucítil velice lehký stisk jeho ruky.

"Sehune prosím...nemůžu čekat víc...probuď se. Až budeš v pořádku, zařídím, abychom mohli už být spolu. Slibuju." hladil jsem ho po vlasech, které už ztrácely barvu.

Ale ne tak, že by šedivěl nebo něco podobného, ale spíš světle hnědou barvu nahrazovala ta jeho.

"Chybíš mi tu hrozně moc...i ostatním..."

Najednou ho začne hladit palcem po ruce. Nejsou to rychlé pohyby, spíš hodně pomalé a skoro ani nejsou cítit.
Koukl jsem na něj překvapeně.
Měl pootevřené rty a cosi mumlal. Ale nehýbal s nimi.

"Lu..." vydechl hodně tiše.

"Jsem tu zlato...neboj...neopustím tě..." po tvářích mi stékaly slzy.

Tak moc jsem chtěl, aby se probudil. Ale nemohl jsem to nijak ovlivnit.
Proseděl jsem u něj až do večera, ale ono nic. Povzdychl jsem si a políbil ho lehce na rty. Pohladil jsem ho po ruce a pomalu odcházel.

Měl jsem o něj strach. Co když se probudí a nevzpomene si. To mi dělalo snad největší starosti. Bál jsem se tak moc toho, co by se všechno mohlo stát. Třeba na tom bude tak špatně, že nebude moct ani nevystupovat, zpívat a tancovat.
Šel jsem smutně z nemocnice a uviděl jsem Taa. Bohužel šel rovnou naproti mě.
Rychle jsem si do obličej dal kapuci a šel rychlejším krokem. Vím, že se zastavil. Cítil jsem na sobě jeho pohled. Rychle jsem šel domů a doufal, že mě úplně nepoznal. Nebylo by to moc dobrý. Spíš teda vůbec.
Vracel jsem se celý udýchaný domů, když zrovna jsem za sebou slyšel zoufalé mňouknutí. Otočil jsem se a tam bylo krásné bílé koťátko s růžovým obojkem.

Hned jsem se k němu sklonil a natáhl pomalu ruku. Nedůvěřivě o krok couvl.

"Neboj se maličký..." zašeptal jsem a velice pomalu jsem ho pohladil po hlavičce.

Koťátko se ke mě hned začalo lísat.

"Vezmu tě domů. Je tu tolik lidí, co by ti mohli ublížit..." nevím proč, ale najednou se mi prostě do očí nahrnuly slzy.

Vzal jsem si ho do náručí a šel s ním pomalu domů. Byl ke mě přitisknutý a lísal se. Usmál jsem se. Je vidět, že asi nebude jen tak někoho. Vypadá hodně upraveně a k tomu ten růžový obojek s rolničkou.
Uvidíme.
Došel jsem domů a šel za maminkou.

"Ahoj mamí." usmál jsem se na ni.

"Ahoj zlatíčko. Co to je." koukla na mou náruč.

"Našel jsem toho chudínka samotného na ulici. Nemohl jsem ho tam nechat. Mohl by narazit ne špatné lidi." pohladil jsem toho prcka.

"Ach Lu...ty se nikdy nezměníš..." zasmála se matka a dala mi pusu na čelo.

"Jak to vypadá se Sehunem?" zeptala se, když něco vyndavala z lednice.

"Mami...já nevím jak to popsat...on...nějak...slyšel mě a...stiskl mi ruku..." řekl jsem vyjukaně.

Matka se pousmála.

"Myslím, že tě pořád miluje zlatíčko..." pohladila mě po tváři.

"Mamííí..." zakňučel jsem a po tvářích mi stékaly trochu slzy.

"Já ho moc miluju...tak proč nemůžeme být spolu? Před tím to nikomu nevadilo. Ale jak se dám na solo, hned to všem vadí....proč?" rozbrečel jsem se.

"Lu...bude dobře, ano...uvidíš, že jakmile se Sehun probudí, bude vše jinak." hladila mě po zádech.

"Když...já se hrozně bojím. Co když zapomene? Na mě a na ostatní? Na to, co jsme spolu prožili..." koukl jsem na ní.

"Zlato...pokud tě opravdu miloval a miluje....věř mi, že si vzpomene." usmála se.

"Tak dobře. Děkuji." objal jsem ji.

Dal jsem tomu malému misku s mlékem. Hned si k tomu sedl. Usmál jsem se a šel jsem pomalu do pokoje.

Lehl jsem si na Sehunovu postel a přemýšlel o nás dvou. Nedalo mi to kolikrát i klidně spát. Z toho mě vytrhl můj mobil. Povzdychl jsem si. Asi seknu se vším a stanu se normálním člověkem. Jakej idi- juuu, tatínek.

"Ahoj tatí." řekl jsem unaveně.

"Ahoj Lu. Mám pro tebe dobrou nabídku. Jelikož jsi v Korei, nechceš tam vystoupit? Tam si ještě nevystupoval." řekl nadšeně.

Beztak nemám co na práci a vlastně bych tu zůstal déle. A už jen pro Sehuna.

"Jo, proč ne. Kdy a kde?" zeptal jsem se.

"Zítra v 7 večer. Musíš tam být ale už ve 4, znáš to. Auto pro tebe dojede, tak neměj strach." řekl klidně.

"Dobře. Manažer doufám zařídí vše potřebné." hádal jsem.

"Samozřejmě. Neboj se." ujistil mě.

"Dobře. Tak zatím." položil jsem to.

"Tak jo Sehunie...máš na probuzení ještě zítřek. Musíš to zvládnout nebo tě pak profackuju." řekl jsem pevně a hned padl mrtvý na postel a spal.

★★★

HELLO BI+CHES!!! ❤

Tak tu máte po 14ti dnech nový díl. Moc se omlouvám, nějak jsem nestíhala. Fakt sorry 😘

Snad se vám to líbilo ❤

Votujte a komentujte gomawo 😘❤

Saranghae 💋❤👌✌

-B.Devil ❤✌💋