LOVE IS TERRIBLE |t.kook| ✔

👬 Settlement 👬

Jungkook pov.

Ráno jsem vstal a udělal ranní rutinu. Oblékl jsem se a sešel dolů do kuchyně. Sedl jsem si ke stolu a snědl snídáni.

Bylo mi mnohem líp. Už jsem se moc tou věcí s neznámým nezaobíral. Jo je mi pořád líto, že se mnou ukončil kontakt ale život jde dál. Smířil jsem se s tím. Jediná věc, co mě teď sere je to, že jsem kvůli tomu od sebe odehnal přátelé. A jo taky tu je Tae a to, že se mi neozývá!

Zvedl jsem se od stolu a šel si nahoru pro věci. Tuhle noc jsem se konečně vyspal takže se to odráželo na mojí náladě. Obul jsem si boty a s úsměvem jsem se rozloučil s mamkou. Viditelně se jí ulevilo, přece jen za tu dobu jsem s ní moc nemluvil. Šel jsem na autobus a čekal.

Když autobus přijel nastoupil jsem a šel si sednout na nejbližší volné volné. Vím, že se chci klukům omluvit ale teď nevím jak, takže to bude muset počkat. Z mého rozjímání mě probudil Jinův smích a.k.a. leštění oken. Potlačil jsem nutkání se otočit a zabodl pohled do mobilu, kde jsem začal hrát nějakou hru. 'Měl bych za něma prostě přijít a omluvit se? Nebo? Já nevím!!' Plácl jsem se do čela a zvedl se abych mohl vystoupit.

V šatně jsem se přezul a šel rovnou do třídy. Pořád jsem myslel jak se klukům omluvit, ale žádný vhodný způsob mě nenapadl. Zazvonilo a tak jsem se snažil, vážně snažil dávat pozor, ale prostě nic!

Po celém dlouhém dni jsem mohl konečně na oběd. Jo ok stejně na něj nejdu! Musím vymyslet jak se jim omluvit! Zašel jsem si do knihovny, kam moc lidí nechodí. Jako kdo normální by chodil do školní knihovny? Max nějací šprti, no a teď i já. Celkem dobře se tam zašívá a přemýšlí. Teď jsem tam skoro jak doma, chápejte zašíval jsem se tam celou dobu, co sem od sebe odehnal kluky. No zpět k tématu, v knihovně jsem si sedl k zapadlému stolu v rohu.

Sedl jsem si a začal si v hlavě přehrávat všechno, co jsme zažili. Od našeho ne moc vydařeného prvního seznámení. 'Jako fakt to, že na vás někdo vysype oběd je velkem fajn seznámení ne?' Dál naše dementní konverzace. Takové hovadiny dokážeme vypotit vážně jen my. A tak dál mohl bych o čase strávném pohromadě mluvit hodiny.

Musel jsem se nad tím vším usmát. Najednou se mi v hlavě vynořilo jedno místo. Byla to louka, kterou jsme našli, když jsme se ztratili. 'Nikdy v životě už Jiminovi mapu do ruky nedám!' Ta louka byla za městem na jednom kopci. Je tam naše tajná skrýš. "To je ono!" Vykřikl jsem a hned jsem se ohlédl jestli mě někdo viděl nebo slyšel. Z poza regálu na mě čuměl nějaký brejloun. 'Hups trochu trapas!' Zvedl jsem se a na pána si odkráčel z knihovny do šatny. Opřel jsem se o skříňky a vytáhl mobil. Najel jsem na skupinovku a napsal jedinou zprávu než jsem se obul a vyrazil domů.

JK97: v 7 ve skrýši

Došel jsem domů a batoh hodil někam do rohu a šel se najíst. Konečně se mi vrátila chuť k jídlu. 'Yeeey.' Najedl jsem se a vyšel do pokoje, kde jsem se svalil do postele. 'Je Tae pořád nemocný? Nebo do školy nechodí kvůli mě? To je blbost, vždyť se nic nestalo až na tu skoro pusu. Ale to není tak hrozný! Tak proč mi nepíše?' Zničeně jsem si přetřel tvář rukou a na posteli jsem si sedl. Vzal jsem si notebook s úmyslem si zahrát nějaké hry. Začal jsem hrát a přemýšlet, co klukům řeknu.

Než jsem se nadál bylo šest a já se vykopal z postele a šel se připravit. Dole byly rodiče, kterým jsem oznámil, že nejpozději v deset dojdu domů. Zapl jsem si do sluchátek hudbu a kráčel směrem ke kopci za městem.

Když jsem tam došel bylo kolem půl sedmé a tak jsem vytáhl z přístřešku jednu matraci, která se zdála být suchá a čistá a sedl si na ni. Poslouchal jsem hudbu a koukal na město na které byl krásný výhled. Najednou mě něco bouchlo po hlavě. Koukl jsem se zasebe, kde stál ehm... naštvaný Yoongi?! Vyndal jsem si sluchátka a než jsem stihl cokoliv říct už na mě hyung začal křičet.

"Co to má jako znamenat? Nejdřív se utápíš v depresích! Potom nás všechny fyfuckuješ a ještě ignoruješ a teď čekáš, že za tebou polezem jak ocásci? Takhle to nefunguje kamaráde! Dal si nám najevo, že tě otravujeme! Stálo ti to všechno za to? Myslel si na nás vůbec?!!" Zvyšoval hlas čim dál tím víc až jsem se divil, že to jde. Hleděl jsem na něj jako na ducha. 'Má pravdu nemyslel jsem vůbec na to, jak se cítili. Jak se cítí.' Ucítil jsem jak mi po tvářích stékají slzy. Neměl jsem slov, nedokázal jsem ze sebe vydat ani hlásku. Yoongi se na mě díval svým kamenným výrazem, ale když jsem vzlykl moc nahlas v jeho očích se mihla lítost. Koukl jsem se na něj uslzenýma očima a na prázdno otevřel pusu. Můj pohled sjel na Jimina, který to se strachem všechno sledoval. Jediný kdo tu chybí je Jin. Hobi se mezitím, co jsem brečel snažil uklidnit rozzuřeného Yoongiho.

Zvedl jsem se a začal si stírat slzy. Popotáhl jsem a podíval se na ně. "Más pravdu! Nemyslel jsem na to, jak se cítite. V tu chvíli jsem myslel jen na sebe a je mi to líto! Ale nemůžeš mě tady obviňovat! Ano to já sem vás odehnal ale jako správní kamarádi byste se nenechali! Měli jste být u mě jako opora!" 'Bože jen to zhoršuješ už nemluv Jungkooku!' "Cítil jsem se tak bezradně, protože osoba, kterou jsem měl rád se na mě vysrala a poslala do prdele! Nevíš jaké to je nebýt milován, protože ty máš Jimina! Ale koho mám já? Nikoho! Ani nevíš jaké to je vědět, že vlastní rodiče na tebe začínaj kašlat! Oh pardón oni to nejsou moji rodiče! Sem adoptovanej stačí!!! Si spokojený! KURVA OMLOUVÁM SE ANI NEVÍŠ JAK MI TO JE LÍTO! Ale ono to bolí víš." Po mých tvářích stékal vodopád slz, přes které jsem přestával vidět. "Nevíš jaké to je, když se ti vyhýbá osoba, kterou pravděpodobně miluješ!" Řekl jsem zlomeně. Nedokázal jsem už nic říct, mé tělo plně ovládly vzlyky. Někdo kolem mě omoral svoje paže a přitáhl si mě do objetí. "Panebože Kookie. To jsem nevěděl!" Řekl Jimin, pravděpodobně mluví o tom, že sem adoptovaný. "Taky mi to je líto! Mám tě rád, víš! Strašně moc. Mluvil si o Taem, že?" Zarazil jsem se. 'Jak to ví?' Odtáhl jsem se od něj a utřel si slzy. Jen jsem němě přikývl. Koukl jsem se na Yoongiho, který na mě hleděl s otevřenou pusou. Když jsme navázali oční kontakt, uhnul jsem. V tu chvíli mě někdo silně zmáčkl. "Panebože promiň! Mám tě rád! Si můj malý maknae! Bože proč si nám to neřekl?" Jeho hlas se klepal. "Noták nebulte jako děcka!" Vypískl Hobi, který na nás skočil, takže jsme skončili na zemi. Začal jsem se smát, ale smích mě přešel hned jak s žuchnutím na nás dopadl i Jimin. "Bože!!! Pomoooc!!" Pištěl Yoongi. Nakonec jsme se váleli po zemi se smíchem.

"Takže všechno zase ok?" Zeptal jsem se. Jako odpověd jsem dostal ránu do ramene a rozchuchání vlasů. "Kde je vlastně Jin?" Zeptal jsem se smutně. Jemu jsem ublížil asi nejvíc. "Musel prý za někým zajít." Řekl Jimin. Už se stmívalo a tak jsme se začali zbírat ze země a vydali se domů.

Na křižovatce jsme se rozloučili a já s úsměvem došel až domů. Dal jsem si rychlou sprchu a už po večeři zalehl do postele.

Koukl jsem se na mobil s úmyslem nastavit si budík, ale mou pozornost upoutala zpráva.

TaeTae: Mám tě rád!

Nevěděl jsem, co odepsat a tak jsem se rozhodl nic nepsat. Řeknu mu to až do oči! S touhle myšlenkou je usnul.

____________________________________

Trochu se spožděním ale přece!!

Chyby opraveny! Sem to ale šikulka co! 😂😂

Enjoy!

Mína