Hraničářka //DOKONČENO//

2.- ,,Luren!"

 „Vstávejte! Vstávejte!" ječel tenký dětský hlas a vytrhl mě ze sladkého objetí spánku.

„Co se děje?" zakřičela jsem na malého chlapce, když probíhal kolem našeho doma, a vyklonila se v noční košili z okna.

„Jsou tady!" odpověděl a běžel dál vyburcovat celou vesnici.

„Sakra," zaklela jsem vztekle a zatřásla s Luren, „běž probudit mamku a pak ostatní. Jsou tady zase!" křikla jsem na ní a soukala se do oblečení. V rekordním čase jsme byly všechny tři ustrojené a ozbrojené a běžely jsme pro ostatní. Kolem nás už spěchaly menší, či větší skupinky dalších vesničanů. V rukou měli hrubé větve, kosy, cepy, sekery, několik mečů a kopí a Aaron také luk a toulec.

„Vzbudím ty dva!" křikl na mě a zahnul směrem k Jeremiahovým rodičům. Bydleli v těsném sousedství s Dereckovou rodinou. Jenže Ryan s Chrisem byli synové místního koželuha a jejich dům byl tedy stranou od ostatních stejně jako koželužna. Ta byla postavená na úplné samotce.

„Drž se u mamky, Luren!" přikázala jsem své malé sestřičce a vložila její ruku do máminy, „dej na ní pozor," přikázala jsem jí, pak ostře změnila směr a vyrazila do odlehlé chaty, kam se všechny poplašné zprávy vždy dostaly jako poslední.

„Ryane! Chrisi!" zakřičela jsem, zabušila jim na dveře a poté ještě několikrát po sobě, než se konečně rozespalý a rozcuchaný Chris uráčil otevřít okenice.

„Jsou tu?" když viděl, kdo jsem a jak jsem vybavená, okamžitě se probral.

„Ano," přikývla jsem, „budeme čekat na tom pahorku jako vždycky," dodala jsem ještě a běžela zase zpátky tam, odkud jsem přišla. Naše parta měla vybrané jedno vyvýšené místo, ze kterého se dalo pohodlně střílet na každého, kdo se pohyboval na poli za vesnicí. A Celtiční bojovníci přicházeli vždycky tou samou trasou.

Trvalo to možná deset minut, než se shromáždila celá bojeschopná část vesnice vyzbrojená podomácku vyrobenými zbraněmi, přestože několik bohatších lidí máchalo meči, kopími a halapartnami. Moje sekera byla jedna z mála výjimek. Další byli dva meče po předcích, asi čtyři těžká bojová kopí a několik dalších zbraní.

Jednotvárný bojový pokřik Celtických bojovníků: „Celh'tika, Celh'tika," vyslovovaný s těžkým hrdelním přízvukem mezi první a druhou slabikou postupně nabíral na síle a v momentě, kdy se první řada bojovníků vynořila zpoza lesa, už temně zvučel po celém okolí. A právě to byl správný okamžik pro smrtonosnou píseň luků.

Nás šest jako jeden zvedlo paže, natáhlo tětivy a vypustilo šest šípů s hroty ostrými jako šídlo. Cíl měl každý určený ještě dřív, než vůbec věděl, kolik přesně útočníků bude. Celtičané chodili zásadně v řadách za sebou, přičemž každá jedna řada čítala deset mužů. A tak, aby se předešlo plýtvání šípů, jsem já, Ryan a Dereck stříleli zleva, Chris, Jer a Aaron zprava. Dereck a Jer si vždycky brali první řadu, já a Aaron druhou a Chris s bratrem třetí. Když jsme vystříleli celou řadu, přesunuli jsme se na další, což jsme ještě sdělili číslem příslušné řady ostatním.

Ale i přesto, že jsme všichni dokázali přesně vystřelit minimálně tři šípy do pěti vteřin, jen málokdy se nám podařilo postřílet dost bojovníků na to, aby se obrátili dřív, než vůbec došlo k boji. V okolí se nikde nenacházelo místo podobě vhodné pro střelbu, jako toto, ale Celtičané už zkrátka věděli, odkud šípy létají, takže bylo těžší zasáhnou nějakou nechráněnou část jejich těla.

A ještě ke všemu jich dnes přišlo více, než obvykle. Už jsem čekala, že přijde poslední řada, ale zpoza stromů vylezlo ještě dalších dvacet lidí, než se konečně uráčili ukončit své procesí.