Hraničářka //DOKONČENO//

10.- Papírování

O dva měsíce později:

„Bože! Já se z toho tady zblázním," vyjekla jsem frustrovaně a mrskla štosem papírů na zem. Už skoro dva měsíce jsem tvrdla na hradě Araluenu a nepodívala se za celou tu doby ani jednou ven. Dobrá, možná to trochu přeháním, dva měsíce nejsou zase tak dlouho, ale zkuste se vžít do mé situace.

Byla jsem zvyklá trávit celé dny v lese s lukem v ruce, nebo s přáteli. I během toho roku tréninku jsem bývala vždycky v lese nebo prostě na čerstvém vzduchu. A teď jsem ráno vstávala brzy, nasnídala se, na deset nebo dvacet minut se podívala za Sheratonem do stájí. A zbytek dne jsem musela tvrdnout v pracovně a vyřizovat papíry. Vážila jsem si Herberta, že se snaží něco dělat, ale tohle nemohl myslet vážně. Svěřil partičce nedospělých lovců tak obrovské pravomoci a od sedmnáctileté holky chtěl, aby vyřizovala papíry.

Musela jsem číst spoustu listin spojených se zásobováním hraničářů. Zprávy od chovatelů koní, kteří žádali o zakoupení těch kterých chovných klisen, aby mohli rozšířit plemennou výbavu našich koní. Zbrojíři zase požadovali různé cesty do zahraničí, aby se mohli naučit další a další postupy výroby zbraní. A tak dále a tak dále a tak dále.

Pak tu byly zprávy od vojenských důstojníků, kteří mě informovali o všem možném a nemožném, co kde zaslechli, nebo uviděli. Tu chtěli, abych nějakého hraničáře poslala vyřídit nějakého lupiče, tam zas měli problém s čarodějnicí.

A nikdo z nich nebyl ochoten chápat, že za prvé nemám dostatek mužů, které bych mohla posílat řešit každý malicherný problém a za druhé řeším výraznější problémy. Čtyři hraničáři z jihu, tam kde byly hranice s Celtikou, měli jako primární úkol, dostat ty zatracené Celtičany pryč z našeho území. K tomu jsem jim tam po konzultaci s králem poslala dvě stě vojáků se zásobami na měsíc. Jejich úkolem ale nebylo odrazit každý přítomný útok, nýbrž obrátit taktiku. Teď jsme to byli my, kdo na koho útočil. V co nejkratším čase měli rozprášit co nejvíce bojovníků tak, aby už nezbyli lidé na útoky.

Na severu se dalších šest hraničářů, mezi nimi i Nick, a čtyři sta mužů potýkalo se Skotii. Bojovnými severními válečníky. Jejich hierarchie se zakládala na klanové příslušnosti a různém postavení těchto velkých rodin. Tady to bylo mnohem těžší, protože Skotiové byli o dost zdatnější v boji a bylo jich více. Navíc to celé vyžadovalo jisté organizační změny. Předně jsem přeposlala hraničáře tak, aby pokud možno, alespoň ze začátku, dohlíželi na oblast, kde vyrůstali. Pokud byl někdo zvyklý na rozlehlou a otevřenou krajinu Pláně samoty, asi těžko se mu mohlo dařit v hustých lesích severu království.

A na mně, sedmnáctileté holce, která měla ze začátku problém i jenom číst a psát, svěřili tohle všechno na starost. Král byl věčně zalezlý, podobně jako já, ve své pracovně, vydával různé patenty a nařízení, vedl diplomatická jednání, nebo přemýšlel jak dál postupovat. Dost často přitom chtěl mojí radu. Ne, že bych byla něco platná. Politice jsem vůbec nerozuměla, ale podle jeho slov jsem občas měla dobrý nápad, jak o něco ulehčit obyvatelům život.

Jediná pozitivní věc na celé situaci našeho království byla, že si Deshawn stihl za svůj život celkem slušně nahrabat kapsu. Proto jsme měli dostatek prostředků pro všechny změny.

„Co se děje? Zněla jsi lehce... zoufale?" ozvalo se za mnou ode dveří. Stál tam Herbert a měl ještě tu drzost se šklebit.

„Nevydržím to tu. Pořád jen sedím tady za stolem a čtu nějaká lejstra. Jsem zvyklá být celé dny venku. Připadám si tu jako ve vězení. I když má zlaté mříže," unaveně jsem si promnula spánky a povzdechla si. Přiznávám, že když jsem se nad tím pořádně zamyslela, ta práce mě neskutečně bavila. Ale potřebovala jsem vypadnou ven alespoň jednou za týden na celý den. Všichni ostatní mohli, nebo spíše museli, trávit veškerý čas venku, v lesích a v sedle. A já měla tolik papírování, že jsem neměla čas ani na hodinu denně.

„To ti docela rozumím. Myslíš, že bych se radši nejel projet nebo jen projít do zahrady?"

„Já vím, já vím. Ale ty jsi tu vyrůstal. Vedli tě k tomuhle životu. Mě naučili akorát střílet z luku a starat se o domácnost. A ty zpropadené papíry pořád neubývají. Je jedno, kolik jich vyřídím, druhý den mám na stole zase další štos. Nikdy bych nevěřila, že toho bude potřeba tolik zařídit," dodala jsem a naštvaně se podívala na záplavu listů na desce mého stolu.

„Možná. Ale stejně je dobré, že jsi tady. Vyrůstala jsi na venkově, mezi obyčejnými lidmi. Dokážeš si lépe představit problémy, kterými mohou trpět. Já měl vždy všeho dost, takže si nedokážu přesně představit, s čím vším se poddaní musí vypořádávat," odpověděl a u otevřeného okna se nadechl čerstvého vzduchu.

„Asi jo. Ale stejně mi chybí příroda," povzdechla jsem si, znovu popadla brk a podepsala povolení o koupi plemenného hřebce z Teutlandu.

***

O necelý rok později:

Právě dnes měl být historicky první Sněm hraničářů. Bylo potřeba, abychom se všichni setkali a předali si zprávy přesně. Papír leccos zkresloval a často nebylo snadné přečíst správný obsah mezi řádky.

Sněm vymyslel Paul a všichni jsme si to skrz dopisy odsouhlasili. S Paulem byly původně potíže, ale nakonec uznal moje velitelství. Taky jsem se usmířila s Ryanem, i když naše přátelství už nikdy nebylo takové jako dřív. Hlavní příčinou našeho usmíření bylo to, že i když jsem si často stěžovala, svou práci jsem si zamilovala. A byla jsem Ryanovi vděčná, že mě do toho zatáhl.

Na Sheratonovi, který byl celý nedočkavý, abychom někam vyrazili, jsem vyjela tryskem z paláce a nemohla si odpustit nadšený výkřik. Měla jsem pocit, jako bych se zase na chvíli zbavila okovů a ucítila závan svobody. Ale takhle jsem se cítila pokaždé, když jsem si našla chvilku času na vyjížďku. A dokonce jsem někdy umlčela hlas zodpovědnosti, který mě nutil dál se věnovat papírování, a vyrazila i na několik dní ven. Využívala jsem přitom různé skupinky lupičů, které bylo potřeba umravnit i v Araluenském lénu.

A navíc jsme měli dva učně. To bylo jedině dobře. Stále nás bylo málo na celé království. Bohužel ale nebylo dost vhodných lidí. I nadále byli hraničáři jedna velká neznámá pro většinu obyvatel a nikdo nám tak úplně nedůvěřoval. Bohužel. Ti dva si ale vedli velmi dobře. Jeden z nich se učil u Arthura, malého svalnatého černovlasého šedookého hraničáře ze Seacliffu. Druhého učil Samson. Původně jsem myslela, že ho budu muset poslat na nějaké velmi klidné pracoviště, protože jakožto pohledný mladík si více všímal dívek ve svém okolí, než svých povinností. Po domluvě se ale tento modrooký čahoun s čupřinou špinavě blond vlasů přeci jen dal do plnění úkolů.

„Ahoj, Samaeli," kývla jsem na jednoho z právě přijíždějících. Sněm se měl konat na velké mýtině uprostřed Trnovského lesa.

„Ahoj. Už tam budeme?" zeptal se dětinsky a popohnal koně, aby se mnou srovnal krok.

„Já nevím. Tohle je Paulovo léno. Říkal, že máme jet pořád rovně, tak pojedeme rovně," pokrčila jsem rameny.

Au revoir Hayley.