Hraničářka //DOKONČENO//

5.- Souboj u zdi

 „K čemu myslíte, že jim to všechno bude?" zeptal se Chris, když se naše malá skupinka uvelebila na staré kamenné zdi bývalé stáje. Ta stála na kraje naší vesnice snad před třiceti lety, možná i dřív, ale při jednom z nájezdů ji pomstychtiví Celtičtí bojovníci podpálili. Má matka říkala, že se tehdy podařilo koně dostat pryč, ale budovu už nestihli zachránit. Přesto však nelehlo popelem všechno a po celém tom velkém stavení zbylo pár metrů ohořelých zdí a dalších volně poházených kvádrů tvrdé žuly.

„Kdo ví, proč králové dělají to, co dělají?" pokrčila jsem rameny, „třeba si chce pořídit novou armádu lučištníků. Potom dostanou všichni nějaké úřední prohlášení o tom, že se musí přestěhovat do hlavního města a nosit králi kávu."

„Proto bys nepotřebovala být fyzicky zdatná. Leda by měl v kávě obzvlášť velkou zálibu a ty mu každý den musela přinést celý kotel. Ovšem myslím, že s tebou jakou služebnou by moc dobře nepochodil. V tom lepším případě bys mu to vylila na hlavu," zašklebil se Dereck a pokusil se mi pocuchat vlasy.

„To není tak špatný nápad," utrousila jsem a dávno nacvičeným pohybem srazila jeho paži stranou. Z nějakého důvodu si mysleli, že když mám pačesy delší, tak mi nevadí, když jsou zamotané.

„To jsi jí zase něco poradil," zamumlal Aaron a protočil oči v sloup, „víš stejně dobře jako my, že ona je toho klidně schopná."

„No dovol. Tak zlé to se mnou zase není," bránila jsem se, „ale vzít krále po hlavě servírovacím podnosem by mohl být docela fajn pocit. Ostatně, vzít kohokoliv, kdo mě naštve, po hlavě čímkoliv, co budu mít zrovna po ruce, by měl být fajn pocit."

„Tak se zase vrátíme k té původní otázce, co vy na to?" navrhl nám všem Ryan s rukama nad hlavou a zřejmě si opět hrál na smírčího soudce. To on dělal často. A často to také bylo potřeba, protože ať jsme při sobě ve zlém stáli sebevíc, vždycky jsme byli připravení se pustit do nějaké malicherné hádky.

„Ale no tak, ještě jsme se ani nerozjeli a ty nám to už kazíš," protestoval Jeremiah, který se vlastně ani nezapojil a pokusil se pokračovat tam, kde Dereck přestal, „faktem zůstává, že Emma by toho schopná byla a já začínám mít silný pocit, že jestli se jí někdy naskytne příležitost, rychle jí využije. Od čeho bychom tuhle malou šílenou potvoru jinak měli v partě, že?"

„Takže to není kvůli mé okouzlující osobnosti, skvělému smyslu pro humor a bezkonkurenčnímu vzhledu?" zeptala jsem se dotčeně a bouchla ho do ramene.

„Nejsem si vědom, že bys disponovala čímkoliv z toho, co jsi právě vyjmenovala, takže zřejmě ne," odtušil tiše Aaron a vysloužil si tak shození ze zdi. Bohužel pro mě, byl už na takovou reakci zvyklý a snadno se mu podařilo popadnout mou paži a stáhnout mě s sebou.

Oba jsme tudíž skončili na zemi a vyváleli se v prachu. A oba zároveň jsme vyskočili na nohy a opatrně si jeden druhého měřili. Stávalo se téměř denně, že jsme se mezi sebou navzájem prali a trénovali, tudíž jsme naprosto přesně znali možnosti každého z nás. Věděla jsem, že Aaron nemá tak dobrou rovnováhu a koordinaci pohybů, ale on zase věděl, že mám sklon uspěchat údery a často se nechám rozptýlit. Snažila jsem se na tom zapracovat, ale své horké hlavě jsem občas přeci jen nemohla poručit. Bylo pro něj snadnější mě vyprovokovat, když o mě všechno věděl.

Tentokrát však zřejmě zvolil taktiku co nejúčinějších, i když ne právě drtivých úderů. Pokoušel se mě zasáhnout do uší, pod čelist a do ledvin. Taktika byla zprvu účinná, protože jsem čekala klasickou slovní přestřelku a tak jsem skončila v prachu s vyraženým dechem a zvoněním v pravém uchu.