Hraničářka //DOKONČENO//

21.- Ethan na třetí

,,Měla jsem to čekat," kývla jsem hlavou a rychle v duchu spočítala své nepřátele. Srdce mi pokleslo, když jsem zjistila, že stojím proti asi čtyřiceti mužům.

,,Jak jsi říkala na schodech, tohle bylo až moc snadné, nemám pravdu?" zasmál se Ethan, ,,ale musím přiznat, že jsi mě překvapila. Vážně jsi dobrá. Ale tady hra končí."

Už jsem se chystala souhlasit a pokusit se o poslední zoufalý útok, když jsem zachytila Sheratonův pohled, kterým jako kdyby říkal: Nedělej ze sebe hrdinku a zdrháme odsud. S dobrým pocitem jsem si všimla, že dveře ven byly otevřené. A taky moje jediná naděje přežít. Po tomhle by mě nenechali bez tlustých pout a dvaceti strážných ani kýchnout si.

,,Ještě že tě mám," zamumlala jsem k němu a tvářila se, že se zdrceně opírám o jeho plece, než jsem zvedla hlavu a v očích se mi vzdorně blýsklo, ,,ale já hraju dál."

Vzápětí jsem se vyšvihla na Sheraotonova záda, chytila do jedné ruky saxonský nůž, do druhé sekeru a patami ho pobídla, i když to nepotřeboval a jakmile jsem seděla alespoň zpola pevně, vystřelil z místa a převálcoval hned několik bojovníků. Snažila jsem se mu co nejvíc pomoct, ale neměla jsem moc co dělat. V rychlém trysku oběhl celou stáj, smetl k zemi dobrých dvacet mužů a poté jsme oba byli v prachu ještě dřív, než stihl vůbec něco někdo říct. Já stihla akorát uštědřit Ethanovi ránu sekyrou, ale nebyla jsem dost přesná. Mohl z toho mít tak maximálně pořádný bolehlav, ale nic životu nebezpečného.

,,Páni. Netuším, jak to děláš, ale tohle byl mazec," promluvila jsem udýchaně a obezřetně se rozhlížela po temné prašné cestě v lese, ,,půjdeme se utábořit kousek stranou mezi stromy. Stopy by neměly být moc vidět, ale ještě to půjdu zkontrolovat. Řekla bych ti, ať na sebe neupozorňuješ, ale věřím, že jsi dostatečně inteligentní, abys to pochopil sám."

No dovol... Samozřejmě, že jsem. Kdo tě teď vytáhl tam odsud, hm? Odfrkl si Sheraton a tlumeně dupl nohou.

,,Jasně, promiň," zasmála jsem se potichu a skulila se za něj na zem. Pláštěnku jsem už zase měla na sobě a připadala jsem si o moc líp, když jsem měla možnost zmizet v borových lesích jižního Sonderlandu.

Potichu jsem se vydala houštinami podél cesty, proplétala se mezi stromy a snažila se pohybovat rovnoměrným pohybem, který byl hůře postřehnutelný, než neustálé zpomalování a zrychlování. S uspokojením jsem shledala, že naše jemné stopy zkreslené obalenými kopyty se snadno schovaly za tu spoustu šlápot a ťápot, které tu zanechaly stovky lidí a zvířat před námi.

Dostat se zpět na místo, ze kterého jsme uprchli, mi samozřejmě chvilku trvalo, především proto, že jsem předtím zběsile ujížděla na koni, nesledovala okolí a jediné, o co se snažila, bylo zpozorovat každého pronásledovatele dřív, než on nás. Přesto jsme se asi po hodině a půl dostala před obrovskou hnědelovou budovu porostlou lišejníky a psím vínem, takže by si jí z dálky jen málokdo všiml. Teď ze vzdálenosti padesáti kroků jsem si nemohla nepovšimnout obrovských tmavých dřevěných dveří, přes které byla přehozená maskovací síť ze šlahounů a ohebných větviček, a ani několik tmavých oken nebylo zcela k nepoznání. Před celou tou skoro majestátní, ale hlavně tajemnou budovou postávalo přes padesát mužů s meči, štíty a koňmi a zřejmě se připravovali k odjezdu. Vepředu seděl na velkém mohutném ryzákovi nějaký zrzavý muž a hleděl k lesu, ve směru, kterým jsme odjeli. Po pár minutách už všichni seděli v sedlech a já si všimla, jak se z několik oken vyklání pár mužů, které Sheraton srazil ve stájích, s omotanými hlavami. Zřejmě tedy nasadili čerstvé posily.

Poté zazněl úsečný povel černovlasého muže v předu a všichni se pustili do jízdy. Jeli vytrvalým lehkým cvalem a tři muži vepředu, mezi nimi i ten zrzek, se dohadovali. Já však nepotřebovala vědět o čem, ale potřeboval jsem sehnat další informace. A nemohla jsem nevyužít takovéhle příležitosti, když jim odjelo tolik lidí a nikdo neočekával útok. Nebo bych ho alespoň neočekávala já, protože bych předpokládala, že moje kořist ujíždí co nejdál ode mě, jen aby už byla pryč. Pravděpodobně také přepíná svého koně a snaží se ho hnát co nejvyšším tempem. Původně jsem sice chtěla jen zamést stopy, ale tohohle jsem si nemohla nevšímat. A já věděla, že si Sheraton dá pozor, aby ho nikdo neviděl ani neslyšel.

,,Tak fajn, to se zvládne," zamumlala jsem si pro sebe a zadoufala, že štěstěnu, která dnes vytrvale stála při mně, to ještě neomrzelo a podrží mě i dál.

Opatrně jsem obešla volné prostranství a poté se opřela o boční stěnu té sice velkolepě působící, ale také těžkopádné budovy. Nebližší okno bylo zavřené bytelnou okenicí a pokud jsem mohla vidět, tak všechna ostatní okna na téhle straně taky. Přesto jsem začala opatrně šplhat, připlácla se ke zdi vždy, když se něco pohnulo, a spoléhala na to, že nikdo nebude čekat, že by někde na zdi visela samotná ruka nebo noha. A zbytek mohla schovat pláštěnka s kapucí.

Prolezla jsem křížem krážem celou stranu, u každého okna se zastavila a poslouchala, jestli bych prostě nemohla některou z těch okenic vyrazit. Ale zdálo se, že když byli předtím všichni zalezlí, teď se rozhodli vylézt a obsadit každý dostupný otvor. Někde si povídali jenom dva strážní, jinde několik vyšších velitelů řešilo něco s Královstvím středu, alespoň, co jsem mohla soudit podle svých žalostných znalostí sonderlandského jazyka.

Nic to však neměnilo na tom, že jsem nedokázala najít dobře přístupnou cestu dovnitř. Zadní stěnu budova vůbec neměla, protože plynule přecházela do příkrého hnědelového kopce a po té přední, kde sice byla otevřená okna, ale tak na očích jsem nechtěla být pro případ, že by přijížděla zpátky ta parta hochů od Bobří řeky. Levá strana na tom byla stejně jako pravá a já už toho pomalu chtěla nechat, když se napravo ode mě, na levé straně budovy, otevřelo okno. Nemohla jsem riskovat, že by mě někdo viděl, takže jsem rychle povylezla trochu výš a snažila se ze všech sil odolat lákavému nutkání pustit se jednou rukou a zbavit se křečí v prstech. A taky sletět bolestivě dolů.

Okno bylo otevřené už dobrých deset minut a já cítila, že už vážně nemůžu na té pitomé stěně zůstat o moc déle. U okna se navíc nic nedělo a já doufala, že chtěl prostě jen někdo pustit dovnitř trošku čerstvého vzduchu. Slezla jsem těsně nad okno a snažila se zaslechnout cokoliv, co by naznačovalo, že tam někdo něco dělá. Nic se nehýbalo a já tedy neměla důvod se obávat. Neslyšela jsem nic, tlumený hovor, dech... nic. Po hrubé kamenné zdi jsem lezla už několik desítek minut, takže jsem si vlastně moc nevybrala, jestli tam půjdu nebo ne, prostě jsem spadla. Překulila jsem se a rozhlédla se, připravená kdykoliv oknem zase utéct. Předtím, než jsme se stihla otočit do druhé strany chodby se z toho směru ozval tichý a zdálo se, že i pobavený hlas: ,,Zdá se, že na sebe máme opravdové štěstí."

Za mnou nestál nikdo jiný než Ethan a pozoroval mě. Meč měl v pochvě, stejně jako já měla sekyru u pasu a tentokrát jsem v jeho pohledu poprvé spatřila i záblesk uznání.

Au revoir Hayley.