Hraničářka //DOKONČENO//

14.- Hon

 „Neříkala jsem to? Jsou tu zase všichni pozdě," ucedila jsem naštvaným hlasem k Herbertovi, ale mluvila jsem zároveň i na Sheratona, který stál vedle mě, s pečlivě zkontrolovanou a ošetřenou výstrojí a mými zbraněmi připevněnými u sedla.

„Ale no tak. Tamhle už jedou první a od určeného času uběhlo sotva dvacet minut. To není zase tak špatné," zasmál se král a pohodil hlavou k bráně, kterou právě dovnitř vjíždělo několik vyšňořených postav.

„Ale no tak," zaúpěla jsem, když po dalších hodině čekání dorazil sir Chauncey s chotí, a já si prohlédla její úbor, „to přeci nemůže myslet vážně? Jak chcete vůbec něco ulovit, když záříte na všechny strany? Nevím, jestli jsi si všiml, ale v lese se nenachází nic takových rozměrů jako lady Chaunceyová, co by se mohlo pyšnit tak obludně modrou barvou."

Lady Chaunceyová totiž pro tuto příležitost zvolila příšerné zašedlým dojmem působící rádoby tyrkysové šaty. Na nich byla ještě, jako třešnička na dortu, našita ještě spousta peříček stejné barvy.

„No dobře. Uznávám, že tohle není oděv vhodný do lesa..." zamumlal Herbert a raději odvrátil od modré obludy zrak.

„To zase bude lov na dvě věci, co myslíš?" zamumlala jsem k Sheratonovi a následovala Herbertova příkladu.

To určitě. Já chci běhat po lese a ne sledovat tuhle... společnost. Dal mi za pravdu a já na moment ztuhla.

„Ty se mnou souhlasíš?" podivila jsem se, jelikož to bylo pravděpodobně poprvé za celý můj život, kdy jsme se na něčem shodli.

Sheraton chvilku vypadal, že by to chtěl popřít, ale nakonec jen trochu pokrčil plecemi a přitakal: Bohužel nemůžu dělat nic jiného.

„Cha," ušklíbla jsem se nad svým malým vítězstvím a vyšvihla se do sedla, jelikož se konečně začínalo odjíždět.

„Emmo, pojedeš dopředu a až něco najdete, tak nám dáš vědět, jasné? A vezmi s sebou psovody," přikázal mi Herbert a já přikývla. Pro mě to vlastně byla spíš záchrana, než otravná práce, protože jsem se nemusela zdržovat ve společnosti upovídaných dam, nadávajících na můj naprostý nevkus v oblékání, a jejich manželů, kteří zase odsuzovali krále za to, že svěřil někomu tak mladému, neurozenému a navíc ženě vládu nad celým sborem.

„Ráda," přikývla jsem, mávla na psovody a vyrazila do lesa. Štěbetající hlouček zůstal na pohodlné hlavní cestě a já se ponořila ve společnosti tří mužů a třech psích smeček mezi stromy.

O hodinu později:

„Jelen," oznámila jsem po zběžném prozkoumání stopy, „poběžíš ke králi a řekneš mu, že pro ně máme zábavu," otočila jsem se na muže po mém boku a mnou vybraný psovod předal vodítka dalšímu, než odběhl do lesa směrem, od nějž jsme přišli.

Po deseti minutách, kdy se stále nikdo neobjevoval jsem začínala být lehce podrážděná: „Zajedu za nimi. Vy tu zůstaňte, ale kdybych se do hodiny nevrátila, tak to tu zabalte a jděte domů," vyšvihla jsem se Sheratonovi na hřbet a cvalem, místy prokládaným klusem, jsem zamířila k místu, kde měla zůstat naše druhá část.

Téměř okamžitě mi bylo jasné, že se něco stalo. Paničky stáli stranou nezvykle ticho a některé z nich si kapesníčky osušovaly slzy. Jejich manželé postávali v houfu na druhé straně cesty a ti nejvíce uprostřed se u něčeho skláněli.

„Co se to tu děje?" zamračila jsem se a svezla se ze sedla vedle skupinky šlechticů. Ti se na mě nerudně podívali a jen zamumlali odpověď.

„Krále postřelili."