Hraničářka //DOKONČENO//

27.- ,,Uklonil bych se, ale není čas."

Překvapeně jsem zvedla hlavu a podívala se na vyrušitele. Z malinkého okénka se na mě díval asi čtyřicetiletý muž s černýma očima a ustupujícími vlasy barvy dubového dřeva. Pomalu jsem přikývla a sledovala ho.

,,Já jsem z Celtiky," oznámil mi, ,,jmenuji se Hedd Ellis."

,,Emma Sarentesová," odpověděla jsem a dál si ho měřila, ,,co tu děláš?"

,,Co asi?" odtušil kousavě, ,,býval jsem králův hlavní rádce. Pak tma, pak Sonderland a pak tohle místo. Ty jsi velitelka hraničářů, ne?"

,,Ne. Už ne," zamumlala jsem a s přivřenýma očima se opřela o zeď. Koutkem oka jsme si všimla, že se Ethan i Nickolas natáhli na vlastní výstupky v celách a zřejmě odpočívali.

,,Ale? To je pro mě novinka," podivil se Hedd.

,,Jak dlouho už tu jsi?"

,,Nevím? Čas se tu měří špatně. Tak tři měsíce," dodal nakonec po chvilce mlčení a já pomalu přikývla. Možná, že se k němu zpráva o mém odchodu ještě nedonesla. Bylo možné, že jí drží v tajnosti.

,,A děje se tu něco? Výslechy, popravy.. cokoliv?" zeptala jsem se a přemýšlela, jestli tu někde je i Herbert.

,,Občas někoho odvedou. A přivedou ho za pár hodin. Vrátí se s několika modřinami a nedostane večeři. Nebo s jednou dekou navíc a někdy mají dokonce i maso. Mě vzali jednou taky. Ptali se mě na otázky ohledně Celtiky a tak.. myslím, že shromažďují co nejvíc informací o slabinách jiných zemí, aby potom mohli ovládnout svět," celkem logická úvaha, která nám dávala naději, že budou něco chtít něco vědět i od nás. Pokud už ovšem vše nevěděli od Herberta, což mi ale nepřipadalo příliš pravděpodobné. Herbert svou zemi miloval a nevěřila jsem tomu, že by jí zradil.

,,Poslední otázka. Neviděl jsi tu někde krále?" možná nebylo úplně bezpečné prozrazovat, že je v trapu, ale stejně by se to dříve nebo později zjistil, takže co.

,,Jakože araluenského? Nevzpomínám si," Hedd pokrčil rameny a já si jen povzdechla, ,,což ale neznamená, že tu není. Tahle chodba je dlouhá možná i více než tisíc kroků. Nikdy jsem z ní neviděl jiný konec než ten, kterým nás přivedli."

,,Díky," kývla jsem na Celtičana a přemýšlela. Jestli ta chodba byla skutečně tak dlouhá, a já neměla důvod o tomto tvrzení pochybovat, protože jsem sama viděla, jak o tu měli obrovské, bylo docela dobře možné, že tu Herbert někde je. A nebo ho možná popravili, nebo přesunuli někam úplně jinam.

S povzdechem jsem potřesením hlavy odehnala takové myšlenky a raději se zaměřila na to, jak dostanu sebe, Nickolase i Ethana pryč odsud. Bohužel mě nic nenapadlo, a to i když jsem začala zvažovat podobně hloupé nápady, jako je předstírání sebevraždy, nebo pokus a prohrabání se pod mřížemi, které byly pevně zapuštěné do tvrdé skály.

***

Nickolas:

Seděl jsem na to výstupku ve stěně, který měl zřejmě plnit funkci postele a stále se ještě mračil. Emma mě naštvala, když mi nedovolila, abych po těch šikmookých idiotech hodil nůž. Věděl jsem, že ona ten svůj má taky u sebe, takže bychom se z toho mohli dostat, no ne?

,,Udělala dobře," ozval se z vedlejší cely Ethan a já se na něj zaškaredil.

,,Ale vážně? Nevšiml jsme si, že by se nám vedlo nějak dobře. Jsme zavření v celách někde v paláci a nemáme, jak se od sud dostat ani jak najít krále," sykl jsem na něj nepříjemně.

,,Ale jsme živí, takže ještě pořád můžeme něco dělat. Kdyby nás zabili, tak by nám to k ničemu nebylo," odtušil a já nespokojeně zavrčel. Měl samozřejmě pravdu, ale tvrdnout zavřený v cele bylo proti mé přirozenosti.