Hraničářka //DOKONČENO//

24.- U Ulaanbaataru

,,Co to je?" zamumlala jsem tiše a s nechápavým obličejem a sledovala jakousi tmavou skvrnu ve stepi. Můj mozek byl po dvou a půl hodinách hlídky unavený a myslelo mu to pomalu. Proto jsem si až pozdě uvědomila, že temná a téměř neviditelná skvrna pohybující se se na tmavém pozadí vysoké trávy je určitě hraničář.

Toto byla ta nejvíce a zároveň nejméně pravděpodobná verze. Neslyšela jsem o ničem a o nikom, kdo by se dokázal takhle dobře pohybovat neslyšen a téměř neviděn. Vlastně jsem se divila, že ho moje unavené oči dokázaly rozeznat. Zároveň však byla šance na to, že se uprostřed Temudžajských pouští objeví další podobně ztřeštěný hraničář, jako jsem já, byla naprosto mizivá.

Po pár vteřinách jsem si ve své otupělosti uvědomila, že bych se možná měla zařídit i podle možnosti, že dotyčný je nepřítel, a tak jsem založila šíp do tětivy. Neodvažovala jsem se víc hýbat, protože jsem nechtěla, aby si osoba, která už nebyla vzdálená víc, než deset kroků ode mě. Koutkem oka jsem zachytila, jak Sheraton otevřel oko a hned byl ve střehu.

,,Zdravím," promluvila postava pět kroků přede mnou a napřímila se. Já vzápětí natáhla luk a zamířila přímo na hlavu vetřelce. Přestože se mi zdálo, že ten hlas odněkud znám. Vlastně jsem si hned po dvou třech sekundách uvědomila, kdo to přede mnou stojí.

,,Co tu děláš? Dostali jste jasné pokyny. A to dost důležité pokyny," zavrčela jsem na něj, sklonila hrot šípu k zemi a povolila nátah šedesáti librového luku.

,,Ale já jsem myslel, že bych ti mohl pomoct. V Araluenu je klid," postava pokrčila rameny a ostře hvízdla. Další tmavá skvrna, která se vůbec nehýbala, a proto jsem si jí nevšimla, se začala hýbat a já po chvíli rozpoznala dva koně a jednoho jezdce. Jednoho z koní jsem dobře znala, jednalo se totiž o jednoho z hraničářských koní, malého chundelatého grošáka. Druhého koně jsem neznala, ale postava na něm sedící mi byla vzdáleně povědomá.

,,To máš pravdu. Kdo je to?" zeptala jsem se a pohodila hlavou směrem k příchozímu.

,,Jmenuje se Ethan Ibson. Říkal, že ho prý znáš a že jsi v jeho základně Khortoi způsobila silné pozdvižení... Neměl jsem důvod mu nevěřit," zasmál se hraničář a já se zamračila.

,,Co tu děláš?" zavrčela jsem na Ethana.

,,Khortoi mě zavrhli, přesně, jak jsem říkal. Tak mě napadlo, že bych mohl být ještě trošku nápomocný," pokrčil rameny.

Chtěla jsem začít protestovat, než jsem si uvědomila, že to zaprvé nemá cenu a zadruhé by to k nim bylo i nespravedlivé: ,,No jo," povzdechla jsem rezignovaně a svěsila ramena.

Nickolas na mě povytáhl obočí: ,,Jsi v pořádku?"

,,Ale jo," mávla jsem rukou a poté se mi zablýsklo v očích, ,,když už jste tady, tak si alespoň můžete vzít hlídku."

,,Jsi v pořádku," zamumlal potichu Nickolas, ale přikývl založil si šíp do tětivy. Já se natáhla do vysoké trávy, zabalila do pláštěnky a věřila Nickolasovi, že dá pozor na naše okolí i na Ethana.

Nickolas:

,,Změnila se," prohodil jsem směrem k Ethanovi a díval se na svou učitelku.

,,Myslíš? Já jí moc neznám, ale je fakt, že před třemi měsíci v Khortoi se chovala úplně jinak," jeho oči získali skelný nádech, když vzpomínal.

,,V Araluenu se taky chovala úplně jinak. Když jsem řekl, že jsem myslel, měla mi odpovědět, že jsem jen učeň, a že nemám co myslet. Nebo že kdybych doopravdy myslel, tak bych nic neříkal. A taky by protestovala proti tomu, abychom jí doprovázeli."

,,Jo, je fakt že má dost protestující povahu. To jsem si vyzkoušel při výslechu," přikývl Ethan.

,,Když odjížděla, říkala, že prý zklamala. Podle toho, jak jí znám, řekl bych, že si nedá pokoj, dokud celou Temudžajskou říši nerozebere kámen po kameni, aby našla krále. A až ho najde, tak ho vypeskuje, že se nechal unést."

,,Jo, myslím, že to si dokážu představit."

,,No nic, běž si lehnout.. Pak tě probudím," Ethan se se souhlasným zabručením natáhla na zem a zabalil do pláště.

***

Emma:

Bylo možná tak sedm ráno, když jsem se probudila.  Pár kroků ode mě ležel do pláštěnky zachumlaný Nickolas a tiše odpočíval. Ethan se opíral o bok svého koně, který ležel na zemi, s mečem v ruce a rozhlížel se po krajině.

,,Dobré ráno," pozdravila jsem ho potichu a pořád přemýšlela, jak se vlastně Ethanovi podařilo Nickolase přesvědčit, že mu může věřit. Já jsem ještě pořád měla pochybnosti, i když jsem se snažila nedat je najevo.

Ethan sebou trhl, ale poté se uklidnil a kývl na mě: ,,Dobré."

,,Udělám kávu," oznámila jsem, vytasila saxonský nůž a širokým obloukem s ním usekla trochu suché stepní trávy, která podle mých zkušeností dobře hořela.

Za necelých deset minut už káva lahodně voněla kolem celého našeho tábořiště a donutila i Nickolase vyhrabat se na nohy: ,,Zdravím," zamrmlala jsem nesrozumitelnou odpověď a poté přešla k Sheratonovi, abych si svou misku vypila.

,,Co si o tom myslíš?" zeptala jsem se ho tlumeně a opřela se mu o plece.

Myslím, že jsi moc paranoidní. Koneckonců, co my víme, co se stalo. Odpověděl Sheraton a potřásl hřívou.

,,Jo, asi máš pravdu," odsouhlasila jsem to váhavě a pokrčila rameny. Asi o půl hodinu později jsme se vypravili na cestu a mně nezbývalo, než se smířit se společností, které jsem si za poslední dobu docela odvykla.

***

O dva a půl týdne později:

,,Takže Ethan pojede dovnitř a pokusí se zjistit, jak to tam chodí, nebo alespoň vyzvědět, jak nepůsobit úplné pozdvižení," shrnul naše debatování Nickolas a já jen pokrčila rameny. Nebyla jsem pro, ale zároveň jsem nemohla navrhnout lepší alternativu, takže jsem mohla tak akorát mlčet.

Za celou tu dobu tady se zatím neudálo nic, co by mi dávalo důvod Ethanovi nevěřit, i když měl pár příležitostí nám vrazit dýku do zad a neudělal to. Pořád jsem se ale tak úplně nesmířila s tím, že s námi cestoval někdo cizí. 

Poprvé po deseti letech jsem cítila, že mě hraničářský sbor o něco připravil.

Získala jsem partu skvělých přátel, úžasného koně, práci, kterou jsem milovala, ale spoustu jsem toho musela obětovat. Vzdala jsem se zbytku své rodiny, svých přátel z dětství, kusu svého dětství a spousty dalšího. Protože jsem byla od šestnácti jen u hraničářského sboru, ztratila jsem důvěru v ostatní a jen těžko jsem se srovnávala se společností cizinců.

Pocítila jsem najednou vztek na Herberta za to, že partičce nedospělých lovců svěřil bezmála chod celé země a šestnáctileté holce jejich vedení. Bylo to příšerně nezodpovědné a hloupé. Samozřejmě, někde se začít muselo, ale zrovna takhle?

Po pár minutách takových úvah jsem si uvědomila, že vlastně celou dobu jenom zírám do blba, a potřásla hlavo, abych podobné myšlenky vyhnala z hlavy. Nejdřív ho zachráníme a až potom mu vynadám, pomyslela jsem si. 

Ethan právě naskakoval na koně a odjížděl směrem k hlavnímu městu, které jsme zpovzdálí schovaní za nízkým a těžko postřehnutelným hřebenem kopce pozorovali.

Je to trošku zmatečné, protože jsem se do toho děje malinko zamotala, takže mi když tak pište všechny nejasnosti.

Au revoir Hayley.