Hraničářka //DOKONČENO//

19.- V cele

Seděla jsem na tvrdé dřevěné židli, ruce měla svázané surovou kůží za hrubým opěradlem a kotníky obdobným způsobem přivázané k nohám židle. Hlavu jsem měla ve vzpřímené poloze a kusem vydělané široké kůže byla přivázaná k jakési tyčovité věci, která podle všeho patřila k židli. Víc jsem toho nezjistila, protože jsem si nedovolila otevřít oči a ani se pohnout.

Někde před sebou, trochu vlevo jsem slyšela tichý dech zkušeného člověk připraveného k okamžitému útoku. Nuceně pomalý, poměrně mělký, ale dostatečně hluboký na to, aby svaly zásoboval dostatečným množstvím kyslíku a nedostal křeče. Přede mnou stál, nebo možná seděl, to jsem nemohla posoudit, bojovník.

Ještě nějakou dobu jsem špicovala uši, snažila se dýchat normálně a zjistit co nejvíc o svém okolí. Vzduch byl velmi příjemný na dýchání, i když možná trošku vlhčí, než bylo běžné. Odněkud zprava mírně táhlo, pravděpodobně škvíra pode dveřmi. Šestým smyslem jsem cítila tvrdý chlad kamene a usuzovala, že jsem pravděpodobně v nějaké cele nebo kobce.

Nakonec mě to ale přestalo bavit a když jsem došla k závěru, že už nic víc nezjistím, pomalu jsem se zavrtěla, otevřela oči a několikrát zamrkala. Místnost přede mnou jsem si prohlédla během půl vteřiny a s jistým zadostiučiněním jsem si uvědomila, že jsem nebyla zase tak daleko od pravdy. Byla jsem zavřená v hnědelové místnosti bez oken. Mírný pohyb vzduchu způsobovala asi palec široká škvíra pod bytelnými dřevěnými, možný borovými, dveřmi vyztuženými několika hrubými pásy železa.

Na podstatně pohodlnější židli, než byla ta moje seděl stejný muž, který mě překvapil ve stájích. Vysoký, s atletickou postavou, hustými černými vlasy a příjemnýma hnědýma očima. S překvapením jsem si uvědomila, že když se nad ním zamyslím čistě jako žena a odmyslím si to, že mě praštil do hlavy a to ostatní, tak se mi bude líbit. Nebudu lhát, byl vážně hodně pohledný. Což ale nic neměnilo na tom, že to byl můj nepřítel a já měla chuť si nafackovat jakmile jsem zase získala kontrolu nad svými myšlenkami.

Muž však vyskočil na nohy prakticky v momentě, kdy jsem se začala hýbat, a dvěma rychlými kroky přešel až přede mě. Oplácela jsem mu jeho zírání pohledem plným vzdoru a zařekla se, že to nebudu já, kdo začne mluvit. Napadalo mě spoustu a spoustu otázek, na které jsem chtěla znát odpověď, mimo jiné i například to, kde je Sheraton, nebo kde mám zbraně, přičemž mi známá váha na opasku skutečně chyběla. Ale místo toho jsem pouze koukala do těch krásných očí a přemýšlela, co se mnou vlastně hodlají udělat a proč mě tehdy nezabil, když mohl.

Po dobrých deseti minutách, kdy koukal on na mě a já na něj, se skoro uznale pousmál a pokývl hlavou: ,,Trpělivost ti rozhodně nechybí," měl úžasný hlas, který lahodil mým uším. Nad něčím podobným jsem si ale zakázala přemýšlet.

Dál jsem na něj hleděla a s jedním obočím mírně pozvednutým čekala, jestli řekne i něco, co by mě mohlo zajímat. Zřejmě si uvědomil, že mu neodpovím, protože si povzdechl, přitáhl blíž tu židli, na které předtím seděl, a posadil se: ,,Jsi němá?"

Kdybych mohla, asi bych i naklonila hlavu na stranu, abych si mohla pořádně pohrdavě změřit. Jenže to nepřicházelo v úvahu a já se musela spokojit s pouhým úplným povytažením pravého obočí. On sám mě slyšel mluvit, takže musel vědět, že němá nejsem. Jeho otázka byla naprosto zbytečná.

,,Jo jasně, umíš," plácl se smíchem do čela, poté opět zvážněl a já spustila obočí dolů, ,,Teď ti položím pár otázek a rád bych, aby jsi na ně odpověděla. Rozumíš?"

,,Rozumím," odpověděla jsem prostě a dál mlčela, jen hleděla na nádherný obličej muže přede mnou. Neviděla jsem jediný způsob, jak se odtamtud dostat, takže jsem prostě čekala na nejbližší příležitost.