Hraničářka //DOKONČENO//

30.- Rozchod

O měsíc později:

Nickolas:

Ujížděli jsme rovnoměrným klusem na vytrvalých koních, i když jsem si všiml, že Ethanův grošovaný koník Sayp začínal lehce zaostávat. Nebylo se čemu divit, protože Sheraton se tu narodil a Dranova matka rovněž. Byli oba jako stvoření pro život tady, zatímco Sayp se lépe cítil v hustých sonderlandských lesích.

Podle mého odhadu už jsme byli minimálně na půlce cesty pryč z Temudžajských stepí a po pronásledovatelích jsme už týden neměli žádné informace. Vytrvale se nám drželi tři týdny v patách, ale poté se a to jednoduše vykašlali, svůj pletací spolek rozpustili a odjeli domů. Nebo možná ne domů, ale kdo ví kam.

,,Myslím, že bychom mohli konečně trošku zvolnit. Ani Sheraton s Dranem nemůžou tohle tempo vydržet věčně," navrhl jsem  Herbert i Ethan s povděkem souhlasili a zpomalili své čtyřnohé přátele do svižného kroku.

,,Jak je to asi ještě daleko?" zeptal se Ethan.

,,A co? Araluen? Ještě tak měsíc a půl jízdy. Konec stepí tak měsíc," pokrčil jsem rameny a napil se zteplalé vody z čutory.

,,Hm," zachmuřil se Ethan. Co jsme odjeli z Ulaanbataaru moc jsme spolu nemluvili o ničem. prostě jsme se pokoušeli dostat co nejdále od toho příšerného místa s celami, ukradenou svobodou a Emmou Sarenteosovu, zrazenou a opuštěnou. Nikdo o tom neřekl ani slovo, ale myslím, že všichni cítili ten černý mrak viny a zrady. Vznášel se nám zlověstně nad hlavou, ale kdykoliv jsem zvedl hlavu, protože jsem jeho přítomnost cítil tak palčivě, že tak prostě musel být, neviděla jsem nic, než zářivě modrou oblohu s nadějí na lepší zítřky.

Vylíčil jsem královi, co všechno se stalo od jeho odjezdu, jak to vypadalo v Araluenu, když jsem odjížděl a jak se zařídila Emma. Myslím, že si k tomu všemu ještě vyčítal, že sem jela kvůli němu, takže kvůli němu teď trčí tam, kde trčí.

Několikrát jsem byl v pokušení navrhnout, abychom se pro ní vrátili, ale vždycky jsem nakonec skousl ret a mlčel. Chtěla po mně, abych se postaral o královo bezpečí, a já jí nehodlal zklamat, Záchranná akce by s největší pravděpodobností nevyšla a jen bychom vydali všanc ještě králův život. Byl jsem si víc, než jistý, že by byla zklamaná, kdyby všechno to úsilí vyznělo na prázdno.

Jednoduše jsme se všichni zaměřili na odjezd, nemluvili o ničem jiném a snažili se ani na nic nemyslet. Jedli jsme králíky, kterých tu bylo požehnaně, a neohlíželi se nazpátek, pokud jsme zrovna neprověřovali, jestli za námi ještě někdo je.

O další měsíc později:

Jak se zkracovala vzdálenost mezi Greystonským lesem, tvořícím mezník mezi Temudžajskou stepí a Alpinským pohořím, Narůstal ve mně pocit, že se něco semele. Sheraton se čím dál častěji odlučoval na noc od skupiny a nocoval vždy několik kroků od nás. Vzdálenost se postupně prodlužovala a teď, po více než třech týdnech, už chodil skoro padesát kroků od nás. Vždycky se ale nakonec vrátil a vezl Herberta dál, takže jsme si s tím nedělali přílišné starosti. 

Teď jsem na něm ale viděl určitou nechuť při každém kroku a jak často nespokojeně pohazoval hlavou, ohlížel se, trhal za otěže, zbytečně zpomaloval a při sebemenší zámince zastavoval a pokoušel se vrátit zpět. Nepomáhali ani domluvy, ani křik, ani nic.

,,Tohle je hranice," ukázal jsem o několik desítek minut na velký kamenný kvádr mezi stromy, na němž bylo cosi vytesáno.

Právě v tom okamžiku, kdy jsem tohle řekl, popošel Sheraton několik kroků dopředu a zastavil se. Stál na hranicích, na alpinské straně, a podle toho, jako rázně zadupl postupně všechna kopyta dobrý palec do země, jsem soudil, že dál už prostě nepůjde.

,,Co to s ním je?" zeptal se Herbert, podíval se ze strany na Sheratona a pobídl ho do kroku. Nic. Absolutně žádná odezva. Sheraton bez hnutí stál na místě, zíral před sebe a nic nedělal.

,,Netuším. Ale podle všeho dál nepůjde," odpověděl jsem a podíval se koni do očí. Vzpurně mi pohled oplácel a po chvilce se podíval zpět do stepi, ze které jsme právě vyjeli.

,,To přeci nemůžeš myslet vážně," vyjekl jsem tlumeně, když jsem si uvědomil, co chce dělat. Skoro povytaženým obočím mi sděloval, že to může a bude myslet vážně.

,,Co nemůže myslet vážně?" zajímalo Ethana.

,,Myslím, že se pro ní chce vrátit," řekl jsem a Sheraton několikrát zakýval hlavou na souhlas.

,,To vážně?" Herbert se zhoupl ze sedla a díval se stejným směrem, jako kůň, ,,možná bychom měli jít s ním. Aby šel on s námi ho nepřesvědčíme."

,,To ne. A my s ním taky jít nemůžeme," podotkl jsem a rozepnul podbřišník, který přidržoval Sheratonovi na hřbetě sedlo.

,,Co tím myslíš?" zeptal se výhružným tónem Herbert a já mu pevně pohlédl do očí.

,,Právě jsme jeli dva měsíce, abychom vás dostali do bezpečí. Sheraton vás vezl jen proto, že je to hraničář. A naší povinností je postarat se o bezpečí královské rodiny. Ale teďka, když už jsme tak daleko, zřejmě došel k názoru, že už ho tolik nepotřebujeme?" odpověděl jsem a stáhl Sheratonovi z hlavy uzdu. Neměl jsem právo ho tu držet, ale nesměl jsem ho doprovázet.

,,Ani když to nařídím?" zeptal se Herbert.

,,Nemáte právo to nařídit," odtušil jsem.

,,Jsem král, můžu nařídit všechno," odsekl.

,,Tak proč jste Temudžajům nenařídil, ať vás pustí, " ušklíbl jsem se a poté zvážněl, ,,máte jisté povinnosti k Araluenu. Ta prozatímní vláda nemůže fungovat napořád. Od toho je taky prozatímní. Araluen potřebuje krále."

,,A Emma nepotřebuje záchranu?" zeptal se.

,,Ještě jsem neviděl, že by ona něco nezvládla. A kdyby tu byla, určitě by vám řekla to samé. Ona sama si vždy nejprve splnila všechny povinnosti, než se pustila do jakékoliv zábavné, nebo méně podstatné záležitosti."

Herbert mě propálil pohledem, ale nemohl než se mnou souhlasit. Oba jsme věděli, že co se týkalo povinností, byla Emma neskutečný pedant. A co se týkalo autorit, tak zase neskutečný lempl.

,,Jen běž," pobídl jsem Sheratona, který nás pozoroval. Několikrát zakýval hlavou a poté vystřelil do stepi, aniž by se jen jedinkrát ohlédl.

,,A co teď, když nemáme dalšího koně?" zeptal se Herbert kousavě.

,,To je přeci na vás, ne?  Vy jste král," sykl jsem na něj nepříjemně.

,,Pojedu na Dranovi," odpověděl okamžitě a potměšile se mu zablesklo v očích. Věděl jsem, že nemám právo moc mrmlat, takže jsem si ze zad stáhl luk a toulec, svlékl si pláštěnku a všechnu tu zbytečnou zátěž přivázal Dranovi na sedlo.

,,Jen račte, Vaše Veličenstvo," pousmál jsem se a lehce se uklonil. Nemínil jsem si stěžovat, už jen z principu. A taky kvůli Emmě.

Vyrazili jsme hraničářským pochodem, kdy jsme střídali jízdu na koni s ostrým během. Nebo spíše, oni vyrazili hraničářským pochodem a já běžel neustále. Což mi zpočátku nepřipadalo vůbec složité, vzhledem k tomu, že jsme se jen proplétali mezi stromy a nemohli jsme nasadit tak rychlé tempo. 

Jakmile jsme ale vyjeli na širokou a poměrně udržovanou cestu, byl jsem rychle vyveden z omylu, přestože jsem se snažil co nejméně zdržovat a dávat najevo, že už nemůžu. Píchalo mě v boku, ale supěl jsem dál ještě pár hodin, než už mi začalo být vážně špatně.

Tehdy jsem požádal o odpočinek a Ethan okamžitě zastavil s poznámkou, že už nějakou dobu čekal na to, kdy to řeknu. Jenže král byl zřejmě odhodlaný dát mi moje poznámky sežrat, takže měl pro mě jen pár kousavých poznámek.

Tak, tentokrát je tu Nickolas a spol. Co si myslíte o naší malinkaté výměně názorů mezi králem a hraničářem? Flanagan je má pochopitelně mnohem lepší, ale tak co. Všichni nemůžou být králi vtipných hlášek.

Au revoir Hayley.