Hraničářka //DOKONČENO//

6.- Druhá část zkoušky

 „Ten muž, ten co vás zkoušel, chce, abyste za ním přišli na Vlčí louku. Prý bude následovat druhá část zkoušky," asi sedmiletý chlapec nám horlivě ukazoval směr.

„Jdeme. Emmo, pohni si," Chris okamžitě seskočil ze zdi a mával na mě, protože jsem se ani nepohnula.

„Ten chlápek chce, abychom přišli, nemusíme přijít hned," odpověděla jsem a pohodlněji se usadila. Věděla jsem, že takováto provokace by se mi nemusela vyplatit, ale po svém včerejším soubojovém fiasku jsem neměla nejmenší chuť vycházet komukoliv vstříc.

„Emmo! Prostě pojď," ke Stařečkovi se přidali i ostatní.

„Proč vám tak záleží na tom, abychom mu ve všem vyhověli? Koneckonců, můžete jít na před, já za vámi přijdu, až budu chtít. Protože teď se mi rozhodně nechce a skákat jak nějaký hlupák píská... to se mi taky nechce," zamračila jsem se, ale nakonec jsem přeci jen vyšvihla na nohy a po vršku zdi jsem se rozešla k louce.

„Musíš víc doprava," ozval se Aaron zezdola a on i ostatní se vydali za mnou.

„Já vím, ale lítat nedovedu a seskakovat se mi nechce. Nejdřív musím dojít na odbočku. A stejně tam budu dřív!" věděla jsem, že je to dětinské, ale má mstivá povaha nechtěla Aaronovi jen tak zapomenout mou včerejší porážku. Takže jsem se rozeběhla po vršku zdi, opatrně našlapovala na vratké vydrolené kusy kamene a postupně přidávala na rychlosti. Mé potlučené tělo se ze včerejšího výprasku zotavilo docela rychle, takže jsem dokázala udržovat rychlé tempo a v boku se mi ozývala pouze tlumená bolest.

Moji kamarádi na zemi zřejmě předpokládali, že až doběhnu na konec téhle zdi, zabočím a uběhnu ještě asi deset kroků než seskočím. Zeď se v těch místech už úplně rozsypala, ale já se nechtěla zdržovat složitým měněním směru na vratkém povrchu. Chvíli před tím, než by museli i oni zahnout jsem napnula všechny svaly v těle, ucedila nevybíravou nadávku na Aaronovu adresu a seskočila zbytku svých přátel akorát pod nohy. Jediný Ryan zřejmě postřehl mou fintu včas, takže také přidal a proklouzl místem, kam jsem seskočila akorát tak, abych ho nepovalila. Stočila jsem se do klubíčka, prokulila se Jeremiahovi a Dereckovi pod nohama, schytala jeden nepěkný kopanec a poté se vymrštila do vzduchu. Zvláštním polo-smykem jsem vytočila zatáčku a pravou rukou jsem se zapřela do země, abych se mohla zvednout. Tímto malým podvodem jsem získala několik drahocenných vteřin náskok.

Jakmile jsem chytla balanc, vystřelila jsem jako splašený kůň a už se ani nesnažila, aby byly mé nadávky tlumené. Z velké modrofialové modřiny na boku mi do celého těla vystřelovala bolest a pravé koleno mi dávalo jasně na srozuměnou, že takovéhle bezohledné chování mi dá pěkně sežrat.

Ani ne za dvě minuty jsme doběhli doprostřed Vlčí louky a stanuli jsme před vyvolávačem. Teda, já a Ryan za dvě minuty, protože si po celý náš běh udržel náskok, který se mi podařilo stáhnout možná tak o tři čtyři kroky. Za dalších asi dvacet sekund přiklusali i ostatní, jen Aaron byl stále vzadu. Nevěděla jsem úplně přesně, co způsobil můj zpomalovací manévr, ale podle toho, jaké šmouhy měli na obličejích Dereck s Chrisem a že Zrzek kulhal, jsem předpokládala, že minimálně tři z nich upadli do prachu pokrývajícího cestu na louku.

„Vidím , že jste se přeci jen uráčili přijít. Nyní vás čeká ta část zkoušky, kde prověříme vaši fyzickou zdatnost a vaši schopnost řešit problémy, když budete odpočatí a když budete fyzicky vyčerpaní. Každému z vás položím několik otázek a vy mi odpovíte co nejlépe dovedete. Začneme u toho zrzavého. Jak se jmenuješ?"

„To nedává smysl. Chcete prověřit, jak dokážeme uvažovat, když jsme odpočatí, ale začnete pokládat otázky Aaronovi, který je očividně vysílený. Ta zkouška potom ztrácí smysl," založila jsem si ruce na prsou a neposlouchala jsem tlumené rady ostatních, abych byla zticha.

„To, co dává smysl a co ne, určuji já-"

„To, co dává a nedává smysl, určuje zdravý rozum, který vám očividně chybí," přerušila jsem ho rázně a bojovně vystrčila bradu. A poté se zarazila, když mi došlo, co jsem to vlastně řekla.

„Co si to dovoluješ?"

„Pardon," ušklíbla jsem se, ale na poslední chvíli mi moje hrdost nedala a má omluva vyzněla spíš posměšně.

„Fajn. Tak začnu s tebou. Vrahovi dají na výběr. Pokud řekne něco, co je pravda, setnou mu hlavu. Pokud to bude lež, potupně ho oběsí. Vrah ale řekl něco, čím se osvobodil úplně. Co řekl?" tvářil, jako kdyby mi dal nelidský úkol.

Svraštila jsem obočí a chvilku uvažovala, jestli nás doopravdy budou prověřovat hádankami pro děti, protože odpověď na zrovna tuhle jsem znala už z dřívějška. Aniž bych musela přemýšlet jsem odpověděla: „Řekl: ,Vy mě nesetnete ani neoběsíte'."

„Teď si oběhneš pět koleček kolem louky. Musíš přitom přeskákat ta břevna. Pak dostaneš novou otázku," ukázal nesourodou skupinu překážek různých velikostí a kvality, rozházenou po okrajích louky.

„Musím se přes ně prostě dostat, nebo je musím přeskakovat nějakým předepsaným způsobem?" zeptala jsem se pro jistotu, protože jsem se chtěla ujistit, že mě nenechá běhat další kolečka jen proto, že nebudu skákat dvojitá salta vzad.

„Prostě se přes to nějak dostaň a pokud možno si nic neudělej. A počkej na odstartování. Teď," jakmile zaznělo poslední slovo, rozeběhla jsem se a po chvíli se odrazila.

Přede mnou byla kostra zátarasu, který jsme občas používali při nájezdech. Jsou to dvakrát dvě břevna sbitá do tvaru písmene X a přesně je položená další kláda. V případě potřeby se na to dají rychle přibít fošny a vytvoří se tak celkem pevná provizorní zeď. Výška se dá upravit, ale teď se jednalo o tu nejnižší, kterou jsme vyráběli. Jinými slovy stačilo překonat asi metr vysokou překážku, což jsem i poměrně elegantně učinila, i přestože se mi skoro podlomilo koleno při dopadu. Zasyčela jsem si pro sebe tichou kletbu a pokračovala dál.

Mezi touto a další překážkou se nacházela mezera asi dvacet metrů z celkových přibližně šest seti na kolo. V průběhu celého kola jsem musela překonat ještě napůl shnilý kmen břízy, narychlo postavenou kamennou zídku, proutěnou zástěnu a další. Úplně na konci mi navíc přikázal dostat se přes čtyři metry vysokou zeď vyrobenou z asi dvaceti vodorovně předělaných dřevěných desek v rámu z hrubých větví, který byla podepřený dalšími bidly. Naštěstí se nikdo moc neobtěžoval přibít prkna pořádně a tak mezi nimi bylo dost spár a nerovností, po kterých se lezlo nahoru stejně dobře jako třeba na borovici. Na vrcholu jsem už jen skočila a dala si pozor, abych neměla při dopadu nohy moc vepředu a mohla se stočit do klubíčka pro ztlumení nárazu. Stejně jsem se ale neubránila bolestnému zasyknutí a dalším nadávkám, tentokrát na adresu toho králova zmocněnce, který mě nutil skákat ze čtyř metrů s pochroumaným kolenem.

„Vězně čeká poprava, ale král ohlásí lidu, že mu dá poslední šanci se zachránit. Přichystá prý pytlík s jednou černou a jednou bílou kuličkou. Pokud vězeň vytáhne bílou, je osvobozen. Pokud vytáhne černou, bude popraven. Kat, který se dozví, že chce podvádět král a dát do pytlíku dvě černé kuličky, varuje vězně a ten může přemýšlet o záchraně. Dalšího rána se koná celá poprava za účasti veřejnosti. Co musí vězeň udělat, aby se zachránil?" jakmile jsem lehce udýchaná doběhla k vyvolávačovi, okamžitě na mě vychrlil hádanku. Tady už jsem se musela malinko zamyslet, hlavně proto, že můj mozek přeci jen potřeboval trochu okysličit. Po chvíli jsem si ale vzpomněla, jak jsme podobné hádanky dávali našim rodičům, mysleli si, že jsme originální a vůbec nám nedošlo, že oni se bavili naprosto stejnými otázkami a chytáky.

„Myslím, že vězeň musí vytáhnout jednu černou kuličku a rychle ji spolknout, nebo někam schovat, aniž by ji někomu ukázal. Takže nikdo neviděl, jakou má barvu a vězeň může navrhnout, aby se podívali na zbývající kuličku, která má černou barvu. Vězeň si tedy musel vytáhnout bílou a král ho musí nechat propustit," odpověděla jsem po chvilce.

Muž naproti mě nic neřekl a jen mi přikázal, abych odešla, že se nesmím dívat na zbytek zkoušky. Uchýlila jsem se k našemu obvyklému místu schůzek, na starou zeď.

Tak, a příště si povíme, jak Emma dopadla.

Au revoir Hayley.