Hraničářka //DOKONČENO//

26.- V paláci

,,Kdo jste," zeptal se strážný u vchodu obecným jazykem se silným přízvukem a bez intonace.

,,Jsme poselství z Araluenu a přejeme si mluvit s Velkým chánem chánů," odpověděla jsem panovačně. Hlasem, který jsem používala zásadně jen, když jsem byla naštvaná, nebo si to situace vyžadovala.

,,Potvrzení," otázal se strážný lehce zamračeně. Jakožto údajná velitelka naší 'výpravy' jsem vytáhla náš falešný doprovodný dopis, podala ho Nickolasovi a ten ho předal stráži. Pochopitelně ho nemohla otevřít, ale důkladně si prohlédli pečeť.

,,Můžete dál, ale zbraně nechte v předpokoji. Sloužící vás uvedou," oznámil strážný, zřejmě nějaký nižší důstojník a lusknutím prstů přivolal nějakého sluhu, který nám pokynul dál do paláce.

Koně jsme měli nechat na nádvoří a zbraně jsme odevzdali v obrovské vzdušné místnosti, do které vedla velice dlouhá chodba se zlatými soškami, nástěnnými koberci a já nevím čím ještě. Podařilo se mi zastrčit si do vysoké jezdecké botu vrhací nožík a prázdné pouzdro zamaskovat složenou pláštěnkou. Pokud jsem si dobře všimla, tak Nickolas stihl to samé. Ethan si toho podle mě taky všiml, ale situaci nekomentoval.

Prošli jsme dalšími obrovskými dveřmi z tmavého dřeva, s pozlacenými ozdobami, a ocitli jsme se v ještě větší a majestátnější místnosti, přestože jsem si u předpokoje říkala, že něco ještě velkolepějšího už postavit nejde.

Místnost byla obložená tmavým dřevem, jehož různé odstíny teplé černé a tmavé hnědé vytvářeli zajímavou abstraktní mozaiku. Na podlaze ležel obrovský, nejspíš ručeně dělaný, koberec se složitým vzorem v oranžových, žlutých a tmavě hnědých barvách. Na tmavém stropě se skvěly zlaté ozdoby a blýskavé ornamenty. Na nádherných zdobených nástěnných svícnech upevněných s pravidelnými mezerami hořely svíce a jemným žlutým světlem celou místnost projasňovaly. Přestože se mi kvůli tmavým stěnám nepodařilo rozeznat obrysy místnosti, bylo mi jasné, že je přímo obrovská. A i tak působila útulným a uklidňujícím dojmem. Uprostřed místnosti přímo naproti dveřím, ideálně v cestě letícímu noži, jak jsem si uvědomila, i když jsem nevěděla, proč mě zajímá právě to, se tyčil majestátní pozlacený trůn se spoustou polštářků.

A na něm seděl pohodlně rozvalený, nohu přes nohu, samotný Velký chán všech Temudžai. Přestože se mi to z duše příčilo a bylo to proti všem mým zásadám o autoritách, jsme se všichni uklonili.

Chán se na nás podíval pohledem, který jasně sděloval, že úspěch bude i pouhé přežití, ne ještě získání krále Herberta zpět, a poté lehce pokynul hlavou. Uvažovala jsem, jestli si přivolává vojáky, ale po chvilce mi došlo, že se jedná pouze o jeho pozdrav.

Kdesi jsem slyšela, že se prý Temudžai navzájem očichávají, ale měla jsem nejasný pocit, že to je obyčejný pozdrav a nejspíš by nebylo úplně vhodné se tak rovnostářský chovat k nejvyššímu představiteli Lidu.

,,Přišli jste vyjednávat," oznámil nám chán obecným jazykem s docela dobrou výslovností. Nebyla to otázka, ale přesto jsem lehce kývla hlavou. Neměla jsem na sobě pláštěnku a tím pádem ani kapuci, tudíž bylo toto drobné gesto snadno zachytitelné.

,,O čem?" zeptal se se stále panovačným hlasem a mně se vybavilo několik kousavých poznámek, které bych mu mileráda vmetla do tváře.

,,O propuštění araluenského krále Herberta, cháne," odpověděla jsem na můj vkus až příliš zdvořilým tónem.

,,Ano," přikývl netečně chán, ,,kdo jste? Jména," dodal ještě.

,,Emma Sarentesová, Nickolas Mallory, Ethan Ibson," ukázala jsem nejprve na svého bývalého učně a poté i na bývalého člena Khortoi.