Hraničářka //DOKONČENO//

20.- Pokus o útěk

Trvalo mi dobrých deset minut, než jsem ten zatracený střep dostala z podlahy mně do dlaně. Všechno to ještě ztěžovala skutečnost, že jsem nesměla dělat rámus. Nakonec se mi ho podařilo špičkou boty odkopnout kousíček dál a poté se rozhoupat na židli. A že to šlo ztuha, když jsem měla ruce nohy i hlavu přivázané. Přišel okamžik, ve který jsem tak doufala a židle se převrátila dozadu. Jakýmsi zázrakem se mi podařilo pád zbrzdit prsty na rukou, ale myslím, že nechcete slyšet ty nadávky, které jsem jen krajním vypětím vůle potlačila spolu s výkřikem a bolestí vystřelující z kloubků.

Nemohla jsem uvěřit svému štěstí, když jsem se ujistila že strážný zřejmě nic nezpozoroval a střep leží jen kousek od mé levé ruky. Opatrně jsem ho uchopila, málem si zlomila zápěstí a začala přeřezávat kus kůže na pravé ruce.

Střep byl opravdu ostrý, takže jsem byla během pár vteřin volná. Zrovna jsem se chystala, že vykopnu dveře, střepem podřezu strážce, zlomím mu kopím a použiju hrot s krátkou násadou jako provizorní zbraň, když ke strážnému přišla další osoba. Natiskla jsem se ze strany na dveře, abych něco slyšela a pokoušela se mít nohy mimo jejich zorný úhel.

,,Něco nového?" zeptal se příchozí. Ale nepoznala jsem nikoho z těch mála Khortoi, se kterými jsem se zatím setkala. Mluvil autoritativně, ale ne zpupně, jak se často stávala u vyšších velitelů. Podle toho jsem odhadovala, že dotyčný patřil mezi nižší důstojníky.

,,Nic, pane. Zkontroloval jsem jí, když jsem přišel asi před čtvrt hodinou a seděla pevně připoutaná na židli. Od tý doby se tam nic nestalo," odpověděl úslužně strážný a já si v duchu zatleskala, jak se mi to pěkně podařilo.

,,Dobře. Teď to tu převezmu já, jdi se vyspat," přikázal příchozí. Strážný srazil podpatky a poté odpochodoval. K mému překvapení se ale osoba nepostavila na stejné místo, jako předtím stráž, ale začala odemykat. Čímž mi položila do systému, jelikož jsem se neměla kam schovat a předstírat, že jsem pořád spoutaná, když se moje bývalá pouta válela přeřezaná na zemi, to dost dobře nešlo.

Jediná možnost bylo muže zabít, ale k mému překvapení se mi do toho ani moc nechtělo. Po pár vteřinovém rozhodování jsem si nakázala jednat především v zájmu Araluenu a postavila se těsně ke stěně tak, aby mě dveře zakryly, až otevře.

Jakmile se tak stalo, jsem ho zatáhla za dveře a pomalu zavřela dveře, aby nikdo z chodby nepoznal, že se něco stalo.

,,Co to-" vyrazil ze sebe překvapeně muž, ale vzápětí už držel v ruce svůj krátký meč a rozhlížel se po nepříteli. Tentokrát jsem ale byla rychlejší já, prosmýkla se kolem něj, chytila ho za hlavu, přičemž jsem mu vrazila předloktí do pusy a on mě nemohl kousnout, a přiložila mu ostrou špičku ke krční tepně.

,,A teď budeme hrát podle mých pravidel. Pusť tu přerostlou kudlu," zavrčela jsem na něj. Moc se k tomu neměl, ale střep v mé ruce ho rychle přesvědčil, aby poslechl.

,,Co jsi sakra zač? Tohle by normální lovkyně nezvládla," zeptal se přiškrceně a na čele se mu perlil pot.

,,Vaše chyba je to, že jste nepochopili, že Lovkyně je má přezdívka, ne povolání," sykla jsem na něj a špičkou boty odkopla lesknoucí se čepel dál z jeho dosahu.

,,Předpokládám, že nic z toho, co jsi nám řekla, nebyla pravda, že?"

,,Možná," odtušila jsem, ,,ale teď budeš odpovídat ty mně. Kde jsou moje zbraně?"

,,U tvého koně. Ta potvora nás nenechala se tvých věcí ani dotknout," odpověděl a já cítila, že se ušklíbl.

,,A můj kůň?" zeptala jsem se na další důležitou věc a vzpomněla si na Sheratonovo divoké vzpínání. Doufala jsem, že se mu nic nestalo, ale nevěděla jsem, čeho všeho byli tihle lidé schopní.

,,Ve stájích. Překvapivě. Přízemí," dodal ještě, když špička střepu začala trochu víc tlačit na jemnou kůži na krku.

,,Jaké tu máte vězně?"

,,Dva. Jednoho zrádce z našich řad a nějakého úředníka z Toskana. Měli jsme tu i Araluenského krále, ale toho včera odvezli dál na východ," můj dá se říct rukojmí byl až podezřele sdílný. Bohužel byl moje jediná šance a já si zároveň nemohla dovolit, aby na chodbě chyběl moc dlouho.

,,Fajn," kývla jsem, doufala, že mi podal pravdivé informace, pustila střep a než stihl zareagovat jsem ho praštila tím kostěným výběžkem na zápěstí tvrdě za ucho. Nevěděla jsem, jestli jsem vážně tak dobrá, nebo si mě štěstěna oblíbila, dnes se mi až podezřele dařilo. Jeho tělo se bezhlesně a bezvládně svezlo k zemi a ani nenatropilo moc hluku.

Dotáhla jsem ho k židli, která byla i mými okovy a kterou jsem přesunula až ke zdi nejdál ode dveří. Stáhla jsem mu halenu, roztrhala jí na pruhy a těmi ho připoutala stejným způsobem, jakým i oni spoutali mě. Zbytek jsem smotala do klubíčka, dala mu jako roubík a kolem pusy mu ještě omotala poslední zbývající pruh látky a pevně ho utáhla, abych mu znemožnila tak brzo začít volat na poplach.

Jeho opasek s pochvou, ale bez meče, který jsem si zvolila jako zbraň podstatně praktičtější, než krátký střep, o nějž jsem se mimochodem řízla, jsem si připnula, střep vzala s sebou, aby ho případně nepoužil on a vydala se ke dveřím. Chvilku jsem poslouchala, ale na chodbě jsem neslyšela nic, co by se hýbalo. Naposledy jsem se otočila směrem do místnosti: ,,S troškou štěstí tě najdou až zítra, až mě budou chtít popravit," a poté vyklouzla neslyšně ven.

Podle všeho jsem se nacházela v podzemí, protože nikde nebyla okna a materiál stěn i podlahy nebyl nikde přerušen. Zdálo se, jako by našli naleziště hnědele a vytesali do něj chodby i místnosti.

Neměla jsme ale čas se nad tím zamýšlet. Rychle jsem proběhla dlouhou chodbou a s lehkou nadějí v srdci zamířila ke schodišti. Se shora se ozývali hlasy a proto jsem svůj běh zpomalila na opatrné zakrádání se. Vynořila jsem se v další chodbě. Ta byla postavená taky z hnědele, ale byla vytvořená z jednotlivých kvádrů i s okny, kterými dovnitř pronikalo jasné sluneční světlo.

Přímo před schody stáli dva muži a o něčem zapáleně diskutovali po sonderlandsku. Zdálo se, že si mě nevšimli, ale já si nemohla dovolit čekat na schodech a doufat, že odejdou. Nemotorným úderem, který se vůbec nemohl měřit s uměním toho, který mě zajal, jsem plochou čepele jednoho z nich udeřila do týla a druhého zasáhla jílcem s hadí hlavou přímo do čela. Zuby mu udělaly dlouhou tržnou ránu. Chvilku jsem oddychovala a rozhlížela se, jestli si mého zákroku nikdo nevšiml, ale další hlasy, zcela klidné a uvolněné se ozývali až dál z chodby.

Dva muže jsem shodila dolů ze schodů, což by mohlo, jak jsem doufala, vysvětlit jejich bezvědomí i krvavý šrám jednoho z nich. Stále se zdálo, že se nic nedělo a já svraštila čelo: ,,Je to až moc snadné. Až moc jednoduché," zamumlala jsem si potichu pro sebe, ale vydala se dál. Stáj jsem našla opět až příliš lehce, podle nezaměnitelného pachu koní, který se prostě z takových míst line.

Dokonce i Sheratona a svou výzbroj, která byla připevněná na jeho sedle jsem našla téměř okamžitě. Vše jsem v rychlosti zkontrolovala a chystala se, že Sheratona s kopyty obmotanýma roztrhanou houní z vedlejšího stání: ,,Promiň, ale nutně jí potřebuju," omluvila jsem se klisně, které jsem jí ukradla a pomalu se s ním vydala k velkým dveřím.

,,Jak jsem řekl, jsi lepší, než jsem slyšel," ozval se za mnou Ethanův hlas. Prudce jsem se otočila akorát ve chvíli, kdy se ze všech koutů místnosti vynořili muži s meči. Dokonce se i otevřely dveře stájí a pustily dovnitř, spolu se spoustou slunečního světla i asi deset dalších bojovníků.

Ha, dvě kapitoly v jeden den, mám svůj rekord, i když je tahle kratší.

Au revoir Hayley.