Hraničářka //DOKONČENO//

38.- ,,Ráda jsem tě poznala."

O deset let později:

Ujížděla jsem s aridským oddílem jezdectva a pokoušela se v rozlehlé krajině pouště zahlédnout cokoliv podezřelého, nebo alespoň neobvyklého. Podle vakíra v provincii Tripols a našeho přímého nadřízeného jsme měli objevit skupinku asi dvaceti Tualagů, kteří zmasakrovali jinou skupinku deseti Bedullinů. To se nelíbilo jejich asejchovi, který všechno řekl našemu vakírovi a svému blízkému příteli. Tomu se to nelíbilo taky, takže poslal nás, abychom to vyřídili.

O čemž se pochopitelně mnohem lépe mluvilo, než konalo. Už několik dní jsme projížděli tou nekonečnou pouští a snažili se najít tábor Tualagů. Bylo nás asi padesát a všichni jsme v této chvíli proklínali vakíra i jeho rozkazy. Bez jasné představy, co budeme dělat, jsme se potloukali po poušti, sledovali několik týdnů staré stopy a spoléhali na stopovací schopnosti mé a ještě několika dalších mužů a žen. Což teda nebylo nic moc, upřímně řečeno.

,,Máš něco, Fayruz?" zeptal se mě Eyad, kapitán naší jednotky a sklonil se and stopy, aby si je prohlédl. Jenže mu bylo ve tváři vidět, že pokud je už náhodou vidí, říkají mu toho asi tolik jako araluenské písmo.

,,Nejsem si úplně jistá," odpověděla jsem prostě a mávla na Rahi, aby mi přišla pomoct. V aridské armádě sice nebylo tolik žen jako mužů, přesto se jich v ní nacházelo podstatně více, než v jakékoliv jiné armádě. Třeba v naší skupince jich bylo možná patnáct.

,,Co máte?" zeptala se Rahi, vysoká snědá tmavovláska s bílou kufíjí kolem hlavy a podívala se na mělké důlky v jemném písečném podkladě.

,,Myslím, že jeli tamtudy," ukázala jsem směrem přibližně jiho-jiho-východním a poté přešla o několik kroků dál, kde v písku klečel náš další spolubojovník, trubač Jaser, ,,A tady se dva nebo tři jezdci odpojili. Odjeli tam, na východ. A podle všecho se jedná o skutečné odpojení a ne jen o pokus o naše zmatení. Snaží se ty stopy zamaskovat ještě lépe než tamty původní. Vlastně, nebýt těch koňských žíní, ani bych to nevěděla," dodala jsem a ukázala jim několik nalezených ocasních žíní.

,,Souhlasím s Fayruz," promluvil poslední z těch, kteří dokázali číst stopy, Ziyan a Rahi s Jaser mu přizvukovali, ,,Myslím, že bychom je měli sledovat. Alespoň část z nás," dodal poté.

,,To nepůjde," odmítl jeho návrh Eyad a zamračil se, ,,Stopařů namáme nazbyt a potřebujeme všechny, které máme. Vy čtyři už jste dost sehraní na to, aby druhý doplnil, co opomněl první a tak dále. To si prostě nemůžeme dovolit."

,,Ale ti jezdci mohli jet pro pomoct," připomněla Rahi a já přikývla. Rozhodně by bylo lepší je sledovat.

,,To je možné. Jenže tohle si prostě nemůžeme dovolit," Eyad rázně mával rukama a vypadalo to, že je o své pravdě pravdě naprosto přesvědčený.

,,Nemůžeme si dovolit, aby nám nějaká skupinka vpadla do zad. Teď máme převahu přibližně dva a půl na jednoho. Jenže před námi mají možná tak půl dne náskok, což znamená, že jestli tu poblíž mají spojence, než je doženeme, stihnou se s nimi spojit."

,,Tak si musíme pospíšit," odtušil náš velitel a já mu chtěla něco peprného odseknout.

,,Děláme, co můžeme," ohradil se dotčeně Ziyan, ,,Jenže někdo, kdo stopovat neumí to ochopitelně nikdy neocení," dodal poté tišeji.

,,To je jedno. Moje poslední slovo jste slyšeli, takže na koně a jedeme," zavelel kapitán a my se s nesouhlasným mumláním vydali k menšímu stádečku koní a ještě o trochu menšímu chumlu jezdců. Jenže jsme se prostě nemohli jednoduše ignorovat přímý rozkaz.