Hraničářka //DOKONČENO//

35.- ,,V tom případě už si nemáme co říct."

,,Co se stalo? Proč jsi se objevila tak pozdě? Kdy jsi utekla?" ptal se mě Herbert a pokynul mi, abych se posadila.

,,Už jsou to asi čtyři roky, než se mi podařilo utéct. Zůstala jsem ve stepích," odpověděla jsem prostě a usadila se do pohodlného polstrovaného křesla s rovnou opěrkou.

,,Ale proč? Proč jsi se nevrátila?" chtěl vědět a zamračil se.

,,Mstila jsem se těm sketám," odpověděla jsem a v očích se mi vztekle blýsklo.

,,Za tohle?" ukázal mi na tvář, konkrétně na cejch a poté i na odhalené paže tenkými jizvičkami.

,,Ne," potřásla jsem hlavou a shrnula si rukávy až k zápěstím, ,,to bych jim odpustila. Nemám ve zvyku se mstít za něco, co bych udělala taky. Zabili Sheratona."

,,Cože?" Herbert se prudce napřímil a propálil mě upřeným pohledem.

,,Ano.  Slíbila jsem si, že si nedá pokoj, dokud ho nepomstím. Nevím, jestli to stačí, ale už mi to přišlo doopravdy hodně," zamumlala jsem potichu.

,,Kolik jsi jich přesně zabila?" zeptal se obezřetně Herbert a zamračil.

,,Nevím. Možná tak... počkat, dvě stě čtyři týdny... možná tak pět za týden... Tak kolem tisíce?" navrhla jsem potichu a vzápětí svráštila obočí, ,,hm, ne, víc. Říkají mi Öshöö. A taky jsem párkrát zaslechla, že jsme jim vyvraždila na šedesát ulanů."

,,Tisíc?" vyrazil ze sebe přerývavě a podíval se na mě jako na zrůdu.

,,Nedívej se na mě tak," zavrčela jsem na něj vztekle, ,,nebylo by dost, ani kdyby všichni vymřeli," zasyčela jsem vztekle.

,,Zavraždila jsi přes tisíc lidských bytostí jenom pro jediného koně?"

,,Ne!" odmítla jsem příkře a postavila se, ,,zabila jsem přes tisíc prašivejch psů, kvůli tomu nejčestnějšímu a nejinteligentnějšímu tvorovi, kterého jsem kdy měla tu čest poznat!"

,,Takhle to vidíš?" podíval se na mě smutným pohledem a já rázně zareagovala.

,,Samozřejmě," kývla jsem energicky, ,,ty ne?"

,,Ne. Je mi líto, Emmo. Dřív jsem si tvé rády moc vážil a možná ještě pořád dokážeš poradit se státnictvím, jenže se z tebe stala zrůda. Podívej se na ruce. Máš na nich krev tisíce mrtvých. Nevadí ti, kolika rodinám jsi sebrala otce, bratry a syny? Nezabíjela jsi doufám ženy a děti, že ne?"

,,Ne!!!" zavrčela jsem na něj a uraženě se odvrátila.

,,Vážně si připadáš lépe? S tím pocitem, kolik nadějných lidských životů jsi zmařila?" zeptal se mě potichu.

,,Oni nejsou lidi. Nezaslouží si žít. Když nemohl on, proč by měli oni? S něčím takovým dokážu docela dobře žít i zemřít," zasyčela jsem vztekle.

,,V tom případě už si nemáme co říct," poznamenal mírně Herbert a já se prudce napřímila.

,,Dobře," kývla jsem hlavou, otočila se na podpatku a naštvaně rozrazila dveře. Na komorníka, který se na mě vyčítavě podíval, jsem rozzuřeně cosi zaprskala s takovou razancí, že se až přikrčil na židli a rázně prošla celým tím nádherným hradem.

Na nádvoří jsem se beze slova vyšvihla na koně a obrátila ho k odjezdu, když se za mnou ozval váhavý hlas: ,,Emmo?"

Prudce jsem se obrátila a tam stál Jeremiah. Vypadal naprosto stejně, jako jsem si ho pamatovala. S nelibým výrazem jsem si uvědomila, že ještě vyrostl, ale jeho hnědé oči si mě přeměřovali stejným pohledem jako před patnácti lety.