Hraničářka //DOKONČENO//

9.- Kdo bude velitel?

 „Jste tu všichni?" zeptal se Herbert, když jsme při západu slunce zase stáli na nádvoří. Já jsem se s Sheratonem, Nickem a jeho koněm Eserem držela trochu stranou, protože i když se ta moje fobie nějakým zázrakem hodně zlepšila, pořád mi ve společnosti ostatních koní nebylo úplně dobře.

„Ano, pane," odpověděla ta parta pěti kluků najednou. Všichni seděli na podobných, hnědobílých strakatých koních.

„Skvěle. Teď všichni zajistíte, aby bylo o vaše koně postaráno a poté přijdete opět do mé pracovny. Za rok, až se společně trochu seznámíte, dostane každý z vás jistou oblast, ve které se pokusí obnovit zákon. Vaše teritoria se budou v průběhu let zmenšovat, až bychom se měli dopracovat k padesáti lénům a hraničářům," oznámil Herbert a odešel. Ostatní se začali bezradně otáčet kolem, protože si zřejmě nebyli jistí, kam přesně mají své koně odvést a kam si dát věci.

Pokrčila jsem rameny a přešla k podkonímu, který to celé pobaveně sledoval: „Ehm, pardon, ale... kam můžu Sheratona ustájit?"

„Pojďte za mnou, slečno. Uvidíme, kdy těm ostatním dojde, že můžou taky zeptat," odlepil se od kmenu staré hrušně a zvláštní pajdavou chůzí, kterou se vyznačují lidé od koní, zamířil do útrob vysoké přízemní budovy. Asi tří metrové stěnu zřejmě dlouho neviděly vápno a celé byly potažené vrstvou senného prachu, pavučin a dole byl i pruh zaschlých blátivých cákanců.

Po cestě jsem ještě mávla na Nicka s Eserem, aby šli za mnou. A k mé zlosti se připojil i Ryan. Tem mi zřejmě chtěl něco říct, ale já ho naprosto ignorovala, takže pusu zase zavřel.

„Tak, myslím, že tohle místo se mu bude líbit. A vy si ho můžete dát hned vedle, mladý pane," dodal směrem k Nickovi a odešel zpět na nádvoří. Já povolila jednoduchou západku na dveřích a nechala Sheratona vejít dovnitř. Všechno si kriticky prohlédl a očichal než se, zřejmě spokojený, zastavil uprostřed stání.

„Líbí se ti tu?" zeptala jsem se potichu a začala znovu zkoumat uzdu. Po chvíli pátrání jsem na tom dlouhém řemínku, kterému Nick říkal lícnice, nalezla malou přezku dole u nánosníku. Jeho spodní část jsem trochu povolila a pak Sheratonovi stáhla tu změť kůže z hlavy.

Ale jo. Pokud tu bude dost jablek a sena, nebude důvod si stěžovat. Opáčil s mírným odfrknutím a potřásl hlavou.

„Ty, Nicku. Kam se tohle teď dává?" vytáhla jsem se na špičky a podívala se přes dřevěnou přepážku do vedlejšího stání.

„Do sedlovny, pokud jsi nóbl. Pokud ne, klidně ji pověs na západku, nebo něco takového. Ale to bych úplně nedoporučoval, protože když ti spadne a jiný kůň ji pošlape, můžeš ji vyhodit. A nebo se toho může stát víc nepříjemného. A sedlo si prozatím odlož na tu sklápěcí tyč před boxem. Až tu budeš hotová, Obojí si vezmi, držák zase sklop a pak zkus zjistit, kde tu mají sedlovnu," odpověděl a přitom mi názorně ukazoval všechno, o čem mluvil a měl to po ruce.

Já se rozhodla zařídit podle jeho rady a když jsem odcházela Sheraton už byl odstrojený a vyčištěný jemným kartáčem i hřbílkem.

***

O rok později:

„Za poslední rok jste se měli naučit co nejvíc, co budete ve své práci potřebovat. Svůj úkol už znáte. Každý z vás dostane podrobnou mapu svého léna a znak hraničářů, stříbrný dubový list na řetízku. Tady zůstanete ještě týden a pak odjedete do svých lén, ano?" oznámil král a každému zvlášť podal svitek papíru a maličkou blýskavou věcičku.

Na jedné straně mého listu byla vyobrazena mapa celého Araluenu, Pikty, Celtiky a Deštných a temných hor. Na rub papíru někdo namaloval poměrně velkou oblast mezi hrady Caraway, Redmont a Araluen. Tamější hrad nesl název Norgate.