Hraničářka //DOKONČENO//

13.- Dexter Chambers

O deset let později:

„Emmo? Tohle posílá Herbert, prý něco ze severu," oznámil Dexter, když vstoupil do mé pracovny a položil mi na stůl tenký štos papírů.

„Děkuju," přikývla jsem a rovnou se natáhla po vrchním listu. Když jsem si přečetla prvních pár vět, tiše jsem si povzdechla. Bylo to sice už několik let, když se nám povedlo definitivně vypudit poslední Skotie z našich vesnic, přesto pořád podnikali čas od času nájezdy a pokoušeli se nás porazit.

Napadali naše osady, kradli dobytek a úrodu, odvlékali lidi. Kvůli nim jsme museli stále nechávat na severu několik vojenských jednotek. Také jsme zavedli zákon, který přikazoval, že v každé vesnici, kde žije více než dvě stě lidí, musí vycvičit skupinu lučištníků.

Když Skotiové, Celtičané a lupiči přepadali každou chvilku nějakou osadu, vesnici nebo samotu, udržovali se vesničané sami ve formě a učili se bojovat. Nenašel se člověk, který by nedovedl dát útočníkovi alespoň pořádně do zubů. Ale teď, když vojenské jednotky naší armády – ve spolupráci s hraničáři – snížily míru útoků a bitek na dobrou polovinu, mnoho lidí přestalo být ostražitá. Spoléhali, že je král ochrání. A i když jsme se doopravdy snažili, nemohli jsme být všude.

Obyvatelé začali být ještě nespokojenější, než za krále Deshawna a stěžovali si, že se na ně kašle. Že si žijeme spokojeně za tlustými stěnami hradů a je necháváme napospas zlu. Ale jak se říká, člověk se prostě nikdy nezavděčí. Nebo se to možná neříká, ale je to pravda.

Další změnou byl hraničářský sbor obecně. Stále ještě jsme neměli dost lidí na padesát lén, ale už jsme se blížili ke čtyřiceti. Momentálně jsme měli tři učně prvního ročníku, dva druhého a ještě jednoho, který měl letos ukončit výcvik.

A poslední novinkou byl Dexter Chambers. Přišel před šesti lety ze Sonderlandu a postupně se ukázalo, že je jako rádce velmi schopný. Zpočátku k němu všichni včetně mě chovali jistou pochopitelnou nedůvěru. Byl cizinec. Někdo, koho nikdo neznal. Někdo, kdo nikoho neznal. Přesto si však brzy získal důvěru všech na hradě Araluenu. Za pět a půl roku si však vybudoval pověst věrného, rozumného a spolehlivého rádce, který si dokázal vyslechnout i tu nejbanálnější stížnost. Od nájezdu ze severu, jihu, západě, nebo východě, až po zaměnění talíře s další osobou při večeři hradního personálu.

Všichni jsme mu věřili a spoléhali na něj. Osvědčil se i jako skvělý přítel a společník na honech a jiných kratochvílích, kterých jsem se musela, jakožto králova důvěrnice, účastnit. A jeden takový měl být právě zítra.

***

„Je vážně nezbytně nutné, abych tam jela?" zavrčela jsem na Herbert a potřásla hlavou.

„Pořád sedíš za papíry, nebo se venku honíš za nějakými bandity-" začal Herbert, ale já ho přerušila.

„Je to moje práce. Samozřejmě, že musím vyplňovat papíry. Nevím, jestli jsi si všiml, ale tvoje armáda se taky sama neudrží. A hraničáři to samé. Musím řešit zásobování, chov, zbraně, hlášení... A udržovat tady pořádek je taky moje práce. Dělám to co ostatní, plus papíry."

„Ano, já to chápu. Ale někdy se musíš odreagovat. Když jsi tu byla první měsíc, neustále jsi se stresovala v kanceláři," připomněl mi.

„Už je to deset let. Zvykla jsem si. A navíc mám práci. Už se to tu trochu uklidnilo, takže toho papírování není zase tolik," zamumlala jsem.

„Ale no tak. Užiješ si to,"řekl Herbert.

„Jo. Jako vždycky," zavrčela jsem sarkasticky a radši nevzpomínala na minulé hony.

Vždycky totiž měly stejný průběh. Zhruba půlhodiny po oficiálním začátku honu se na nádvoří začali trousit ti nejdochvilnější účastníci. Po asi dvou hodinách konečně dorazili všichni a jelo se do lesa. Někdo neprozíravý s sebou vždy vzal někoho naprosto nevhodného. Nechci znít hnusně, ale ti nadutí šlechtici by alespoň mohli nechat své stejně naduté paničky doma u vyšívání. Ušetřili by nám všem spoustu stěžování. Na neexistující bláto na cestě, na potrhané šaty, u kterých se ovšem majitelka nemá čemu divit. Vzít si do lesa plesové šaty, kde průměr sukně je kolem dvou metrů, a které mají na sobě tolik látky, že by paničkám mohli svaly závidět i bojoví oři, je přibližně stejně pošetilé, jako věřit šestkrát trestanému odsouzenému zločinci.

„Neříkej, že chceš, abych ti to dával rozkazem," řekl potměšile Herbert a já po něm blýskla očima.

„To bys neudělal," sykla jsem tiše.

„Myslíš?" optal se s úšklebkem a já ho propálila pohledem.

„Ne, radši nemyslím. Ale jestli to uděláš, tak ti asi jednu vrazím," řekla jsem tiše a měla co dělat, abych králi vyloženě nepohrozila smrtí. I když jsme byli přátelé, byl to ještě pořád král téhle země a můj přímý nadřízený.

„Víš, že tomu se říká vlastizrada?"

„Vím. Vymyslela jsem ji," odtušila jsem, „ale to neznamená, že ti nevrazím, když budu muset ještě jednou poslouchat stížnosti lady Chaunceyové, že si zase roztrhla šaty z Toskana. Jestli jo, tak zastřelím nejdřív ji, pak jejího manžela a potom tebe."

„Ale to by pak popravili i tebe," zkonstatoval pobaveně Herbert.

„A tahle země by šla do kytek. Bez vedení totiž lidstvo nefungovalo, nefunguje a ani fungovat nebude," odpověděla jsem.

„Uvědomuješ, kam až se náš rozhovor stočil, když jsem se předtím pokoušel tě přesvědčit, aby jsi jela na hon?"

„Jo, ale netrápí mě to," odpověděla jsem s úšklebkem.

„Jak myslíš. Ale stejně. Pojeď, Sheraton určitě taky uvítá, když pojedete," dodal záludně. Rána pod pás. Oba jsme totiž věděli, že Sheraton hony miluje. Už sice neběhal tak rychle jako kdysi, když nebyl o moc víc, než hříbě. Přesto by to ale s přehledem natřel téměř každému koni v království.

„Grrrr. Fajn. Ale varuju tě... jestli tam přijede jen jedna z těch fiflen, které nerozeznají koně od jelena, tak za sebe neručím," zavrčela jsem a vypochodovala z Herbertovi pracovny.

***

„Pojedeme na hon," oznámila jsem Sheratonovi a přitáhla si blíž krabici s kartáči, háčky na kopyta, hřbílky a dalšími věcičkami, které v žádné pořádné stáji nechybí.

To je super. Kdy? Sheraton potřásl hřívou a natáhl se krkem skrz napůl otevřené dveře od boxu.

„Zítra. A doufám, že máš radost, protože mně se tam absolutně nechce," zavrčela jsem na něj, otevřela box úplně a se železným hřbílkem v ruce vešla dovnitř, „musel jsi se zase tak zamazat? Někdy mám dokonce pocit, že tě to baví..."

Ale mě to baví. A navíc je to příjemné. Odfrkl si Sheraton a více se mi opřel o ruku.

„No, nechci se tě dotknout, ale já nemám dost síly na to, abych unesla celého koně," řekla jsem mu s lehkým úsměvem a pořádně se s hřbílkem zakousla do tlusté vrstvy bahna na Sheratonově boku.

Tss. Doufám, že pojede zase Arisiana. Zasnil se Sheraton.

„Snad ses nám nezamiloval," zasmála jsem se, hodila hřbílko zpět do krabice a šťouchla ho do žeber. Uraženě se nafoukl, ale po chvíli toho nechal a já se pustila do kartáčováním hřbílka z kaučuku.

Je to jen kamarádka. Odsekl a uraženě pohodil hlavou.

„A já chci jet zítra na ten hon," odpověděla jsem vesele, dokončila několika tahy svou práci a vytáhla ještě obyčejný kartáč s kančími chlupy. Poté jsem mu ještě vyčistila kopyta a stání, než jsem se dala do údržby výstroje. Vše jsem si zkontrolovala, namazala a poté ještě uklidila do sedlovny. Pokud přede mnou bylo něco nebezpečného, nebo nepříjemného nerada jsem jezdila s nezkontrolovaným vybavením.

Tak jsem tu. Dnes jsem si sedla k psaní, protože jsem se potřebovala trochu odreagovat po učení biologie a vida, šlo mi to celkem samo. Tudíž ruším pozastavení Hraničářky, nicméně kapitoly nebudou vycházet nijak často, ani pravidelně. Děkuji za pochopení.

Au revoir Hayley.