Hraničářka //DOKONČENO//

4.- Počátek zkoušky

 „Z nařízení krále. Každý obyvatel vesnice nad patnáct let, který umí střílet z luku se přihlásí ve starostově domě a podrobí se zkoušce, v níž budou zkoumány jeho schopnosti boje, fyzická zdatnost a schopnost logického uvažování. Další informace se dozvíte po složení zkoušky," vychrlil ze sebe jakýsi vysoký hubený muž s pérem na klobouku a kabátcem z jemné kůže. Jeho příjezdu moc lidí pozornost nevěnovalo, protože vrcholily přípravy na zimu, jejichž zanedbání mohlo způsobit nepříjemnou smrt mnoha lidí, proto bylo jeho prohlášení poměrně překvapivé.

„Co je tohle zase za výmysl?" zajímal se Ryan, jenž stál na návsi vedle mě.

„Nemám tušení," pokrčila jsem rameny, „půjdeme se teda přihlásit? Ať to máme za sebou?"

„Já jsem pro," kývl světlovlasou hlavou a společně jsme zamířili ke starostovu domu, který se však nevyznačoval ničím zvláštním, než tím, že stál nejblíž středu vesnice. Vzhledem k tomu, že titul starosty znamenající v podstatě náčelníka vesnice se u nás dědil z otce na syna, popřípadě vnuka, ničemu to nevadilo. Rodina se nemusela stěhovat pokaždé, když byl zvolen někdo nový.

***

„Jméno?" vyštěkl na Ryana stejný muž, jaký předtím mluvil na návsi.

„Ryan Davenport," odpověděl jako první, což bylo vzhledem k tomu, že byl i tázaným jedině správné, že?

„Věk?"

„Šestnáct," odpověděl.

„Šestnáct čeho?" zavrčel vztekle muž za stolem.

„Měsíců," zamumlala jsem si pro sebe sarkasticky, díky čemuž vyklouzlo Ryanovi krátké uchechtnutí

„Myslíte si, že jste vtipná, vážená slečno?" sykl na mě muž a provrtal mě zlým pohledem, který jsem mu s radostí oplatila.

Byla jsem ostatně připravena mu říct nějakou pádnou odpověď, ale přerušil mě Ryan, když s výmluvným pohledem upřeným na lejstro na stole důrazně zopakoval svou odpověď rozšířenou o dvě slova: „Šestnáct let, pane!"

S tichým výdechem naznačujícím maximální znechucení se muž obrátil zpět je svým papírům, zapsal údaj a poté položil další otázku: „Rodiče, nebo sourozenci?"

„Samuel a Rosalie Davenportovi - rodiče a mám staršího bratra Christiana."

„Můžete jít. Jméno?" otočil se na mě a já se rozhodla v zájmu zachování zbytku maminčiny rodiny v bezpeční udržet svůj jazyk za zuby a neříct mu nějaké nepěkné slovíčko.

„Emma Sarentesová."

„Věk?" na chvíli zvedl zrak od těch svých papírů a já mohla vidět, jak měl část obličeje zašpiněný od inkoustu. Při tom pohledu mi zacukali koutky, ale ovládla jsem se.

„Šestnáct let," odpověděla jsem.

„Rodina?"

„Manuela Sarentesová je má matka."

„Můžete jít," pohybem ruky připomínajícím odhánění dotěrného komára mě propustil. Otočila jsem se na neexistujícím podpatku svých kožených bot z poměrně měkké kůže a venku se připojila k čekajícímu Ryanovi opírajícímu se o oprýskanou tisíckrát obílenou zeď.

***

„Zaděláváš si na problém," okomentoval moje počínání Dereck, když mu Ryan ve zkratce vylíčil, jak jsem se chovala ve starostově domě.

„Vždyť se dohromady nic nestalo. Do večera ani nebude vědět, že mě kdy potkal. Jediným důkazem mé existence bude ta podivná čmáranice na kusu pergamenu, co má na stole.