Hraničářka //DOKONČENO//

18.- Hledání

,,Země na obzoru!" ozval se ze strážního koše výkřik a já skutečně po pár minutách zírání do dálky spatřila matné obrysy pevniny. Loď nesoucí jméno Jezevec se po několika dnech plavby konečně blížila Sonderlandskému pobřeží.

,,Budeme vystupovat, madam. Měla byste si zajít pro věci a připravit koně," promluvil na mě kapitán Jezevce, araluenský obchodník, který se uvolil, že s nimi mohu plout do Sonderlandu, kam zrovna vezl náklad vlny.

,,Samozřejmě," přikývla jsem a odlepila se od hrazení, abych mohla pouklízet věci do brašen a připevnit k sedlu. Od té doby, co jsem odjela ze Sněmu jsem přestala vystupovat jako hraničářka. Pestrobarevnou pláštěnku jsem si schovala do brašny jako náhradní a místo ní jsem začala nosit prostou tmavě zelenou, která sice nebyla tak účinná, ale přesto mi poskytovala alespoň malou možnost využít svůj výcvik.

Neměla jsem prakticky žádné stopy, kromě toho, že listy od Dextera pro členy Khortoi byly adresované do hlavního města Sonderlandu, do Kharetina. Proto jsem se rozhodla, že budu hledat především tam. Cesta do Sonderlandu zabrala přibližně dva týdny a já mohla usuzovat, že Herbertovi únosci, popřípadě vrazi měli tak týden k dobru. Čtyři dny, které jsem strávila snahou nezabít Dextera na místě, což stejně tak úplně nevyšlo, a potom další čtyři dny do Sněmu.

Doufala jsem, že stopa bude ještě čerstvá a někdo v Kharetinu o nich bude něco vědět. Jinak jsem byla totálně v háji mohla jsem celý rok jezdit křížem krážem po Sonderlandu a doufat, že najdu něco zajímavého, nebo alespoň užitečného.

,,Budeme vystupovat," oznámila jsem Sheratonovi, když jsem přešla k jeho stání v podpalubí lodi a nasadila mu ohlávku.

No, konečně. Už jsem si myslel, že mi zdřevění nohy. Nemůžu se dočkat, až se konečně zase proběhnu. Odfrkl si Sheraton a já se potichu smutně zasmála.

,,Neboj. Za chvilku budeš zase na souši," zamumlala jsme a zabořila mu obličej do hřívy. Čím dál jsme byli od Araluenu, tím víc se mi stýskalo. Po rodné zemi, po nádherném hradě, ve kterém jsem musela trčet a vyřizovat papíry, po lesích, po čerstvém vzduchu, ale především po hraničářském sboru. Po dobráckém špičkování, po taktických cvičeních a po neustálém stěžování si na veškeré papírování.

Ale prosim tebe, přece nebudeš celou dobu takhle smutná... Sheraton do mě drcl čumákem. Chtě nechtě jsem se musela usmát. Vždycky mi dokázal zvednout náladu a to vlastně ani nic nedělal.

,,Fajn. Pojď, připravím tě a budeme se vyloďovat... A potom nám bůh pomáhej, protože absolutně netuším, kde bychom měli začít," zašeptala jsem a natáhla Sheratonovi na hlavu uzdečku.

Nějak to vždycky dopadne. Odtušil Sheraton a skousl udidlo. O půl hodiny později už jsme postávali na břehu a nevěděli kam bychom měli jít a co bychom měli dělat. Bloudili jsme po městě dobrých dvacet minut, než jsem zamířila k nejbližšímu hostinci, abych nás ubytovala. Měla jsem s sebou dost peněz na rok slušného života v Araluenu, ale ukázalo se, že v Sonderlandu se platí o něco víc, než jsem byla zvyklá. Doufala jsem, že mi peníze vydrží, ale nakonec jsem přeci jen dostala poměrně udržovaný pokoj a jedno stání ve stáji.

***

Druhý den ráno byl tak akorát čas jít na oběd, když jsem se vrátila z ranní prohlídky města, kdy jsem se pokoušela zjistit, jestli se stalo něco neobvyklého v posledním týdnu. Bohužel jsem tu byla dost nápadná a každý poznal, že nejsem zdejší. Obyčejní lidé navíc nebyli ani zdaleka tak výřeční, jak by mohli být, nebo jak byli v Araluenu. Zjistila jsem akorát, že se nestalo nic, co by jim připadalo zajímavé. Údajně.