Hraničářka //DOKONČENO//

32.- Vlastnoručně ukradený meč

Naštvaně jsem zírala na tu partičku Temudžajů přede mnou, kteří zase zírali na mě, aniž by se měli k odchodu, a snažila se je neseřvat už jen proto, že hýbat čelistí mě pořád dost bolelo. Neměla jsem nejmenší tušení, proč mě najednou dávali do pořádku, ale neznamenalo to, že jsou tím smazány všechny ty jizvy z minulých výslechů.

,,Co to mělo znamenat?" zeptala jsem se téměř nezřetelně, když jsem se pokoušela co nejméně hýbat čelistmi.

,,Co co mělo znamenat?" opáčil další z té skupinky.

,,V první řadě, proč jste mi nahazovali čelist? Už vám mohlo dojít, že vám nic nepovím, tudíž mluvit nepotřebuju."

,,Nařízení chána," pokrčil muž rameny a já na něj povytáhla obočí.

,,A on to udělal čistě z dobroty srdce, protože jediné, na čem mu záleží, je moje dobro a pohodlí," odsekla jsem pohrdavě a ušklíbla se.

,,Nám nepřísluší se ptát. Máme poslouchat," odpověděl prostě další a já si s překvapením uvědomila, že je to žena. Chán při našem setkání nedal najevo přílišnou náklonnost k něžnému pohlaví. Byla ostříhaná na krátko a měla oblečené neforemné Temudžajské oblečení, takže to nebylo na první pohled znát, ale hlas ji spolehlivě prozradil.

,,A co jste vůbec zač?" zeptala jsem se.

,,Temudžai."

,,No nekecej," utrousila jsem sarkasticky a propálila toho, který mi nahazoval čelist pohledem, ,,konkrétněji by to asi nešlo, co?"

,,Lékaři," doplnila ho žena a já se podívala na ní.

,,Fajn. A co bude teď? Půjdu zpátky do cely, mám zkusit zdrhnout, propustíte mě, nebo co se bude dít?"

,,Vyčkáme na chánovi rozkazy," odtušil další z nich a pokynul mi směrem k posteli.

S pohrdavým odfrknutím jsem se svezla na podlahu a opřela se o zeď. V první řadě jsem si na podobnou pozici zvykla za ten dlouhý měsíc, kdy jsem tak trávila prakticky každou chvilku a za druhé jsem prostě z principu chtěla udělat něco jiného, než oni mi poručili.

Parta Temudžai tam chvilku postávala, ale nakonec se rozešli, asi jako když na vesnické rvačce zjistíte, že ten, na koho jste si vsadili, prohrál. Malou chvilinku jsem přemýšlela nad tím, proč se najednou chovají tak divně, než jsem si nahrnula vlasy do obličeje, což mi alespoň trošku nahrazovalo hraničářskou pláštěnku, jejíž ztrátu jsem opravdu citelně pociťovala, s výdechem se opřela hlavou o stěnu a zavřela oči. Do několika minut jsem vytuhla.

***

O dva týdny později:

Po pár dnech jsem se přesunula z marodky zpět do cely a zaběhl zpátky ten samý systém jako předtím. Jen už mě nevyslýchal vrchní velitel armády, ale nějaký jiný, neméně nafoukaný, bojovník v lehké zbroji s palcátem.

,,Vstávejte," kdosi se mnou třásl a já se po něm už ze zvyku ohnala. Překvapený výkřik a zasyčení, které až podezřele připomínalo vytahování meče z pochvy, mi vyburcovalo smysly a já se instinktivně odrazila od stěny i podlahy, napůl po zádech a napůl po podlaze jsem podklouzla pod místem, kde jsem tušila čepel, podkopla neznámému nohy a jakmile se s přidušeným výkřikem svezl k zemi, vytrhla jsem mu meč a udeřila ho jílcem do hlavy.

Teprve v té chvíli jsem začala vnímat, když mi všechny instinkty napovídaly, že žádný další útočník tu není. Potřásla jsem hlavou, abych se zbavila zmatení, a rozhlédla se kolem sebe. Přede mnou ležel na podlaze jeden z těch Temudžajů, kteří mě kdysi vodili na výslechy a já ještě stále v ruce třímala meč.

Nejdřív jsem ho chtěla probrat, ale potom mě napadlo, že když tam vlastně nikdo není a já mám meč, že bych mohla utéct. Dveře od mé cely byly ještě pořád otevřené, klíč měl bojovník v ruce a když jsem se rozhlédla, tak nejbližší stráž akorát odcházela druhým směrem a byla dost daleko. Zřejmě vůbec nezaslechla, že její společník vyjekl.

Pro sebe jsem se pousmála a děkovala svým reflexům, že pracovaly, když já jsem ještě spala. Byl čas zmizet. Ukradla jsem omráčené postavě plášť, klíč, opasek s pochvou a jakýsi váček, který podezřele cinkal, a vyplížila se z cely. Hlídač stále ještě odcházel, ale už byl pomalu na konci uličky. V rychlosti jsem zamkla celu, aby nebudila přílišnou pozornost a vyběhla po stříbrném schodišti nahoru.

Šla jsem cestou, kterou jsem před měsícem a půl diktovala Nickolasovi, všechny smysly našponované a snažila jsem se, abych včas odhalila jakéhokoliv útočníka. Vynořila jsem se na nádvoří, přehodila si přes ramena plášť, připnula meč a pokoušela se působit alespoň trochu jako Temudžai.

Kývla jsem na několik bojovníků, kteří mi kývnutí oplatili a zašla do stájí. Vybrala jsem si jednoho z jejich poníků, který se mi líbil a za ohlávku ho vyvedla ven. Nemohla jsem riskovat, že mě chytí, kdybych hledala výstroj, takže jsem se musela smířit s nepohodlnou cestou na východ a bez sedla.

Naštěstí tam nebylo moc lidí, takže jsem se rychle vyšvihla koni na hřbet a pobídla ho do cvalu. Vyrazili jsme pryč z toho vězení a já se jen tak tak ubránila nadšenému vyjeknutí. Přesto jsem ale skousla zuby a snažila se, abych působila jen jako nějaký posel. Což bylo určitě strašně věrohodné, když jsem neměla postroj. Ale tak, stane se.

Ujížděla jsem ještě tak půlhodiny ostrým cvalem, než jsem zmírnila do klusu a pokoušela se nebýt tak nápadná. Roztrhanými rukávy haleny jsem obalila koni kopyta a různě kličkovala sem a tam. Nemohla jsem si dovolit vytvářet falešné stopy, nebo alespoň ty pravé zametat, takže jsem se spokojila se zmatečným měněním směru, i když jsem vždy mířila směrem od zapadajícího slunce.

***

Už několik hodin jsem neviděla žádnou živou bytost, kromě několika králíků, z nichž se mi jednoho podařilo opravdu velice neohrabaným způsobem přibodnout mečem k zemi. Měla jsem tudíž alespoň trochu masa, i když bylo dost šlachovité a ani prudké opečení na otevřeném ohni jeho chuti moc nepřidalo. Jenže to bylo jídlo a já po takové dlouhé době bez pořádných přídělů jídla, zhltla odpornou, ale výživnou parodii na jídlo jako nic. Zbývala mi ještě asi půlka králíka, ale rozhodla jsem se, že si ho nechám na potom.

A taky jsem zatoužila po tom, mít u sebe zpátky luk, protože meč prostě nebyla moje oblíbená zbraň. I když se způsob boje, který jsem praktikovala já, dost podobal zacházení se saxonským nožem, já si příliš nelibovala ani v jedné z těch zbraní. Navíc byl meč dost těžký a k vrhání naprosto nevhodný. Chyběla mi sekyra.

,,A co ty? Taky ti něco chybí?" zeptala jsem se svého snad prozatímního koně.

Potřásl hřívou a já měl pocit, jako kdyby se se mnou pokoušel mluvit stejně jako Sheraton. Jenže jsem ho neznala tak dobře, takže jsem nerozuměla úplně jasný, i když jsem předpokládala, že to bylo něco v tomhle smyslu: To tvoje věčný poskakování na mém hřbetě je fakt nepohodlné. V téhle pokrokové době ale máme sedla, víš?

,,Tak promiň, dělám co můžu. A nebyl čas," omluvila jsem se a on si jen pohrdavě odfrkl.

Vzápětí však našpicoval uši a otočil se směrem, kterým jsme přijeli. Za námi se hnala jakási tmavě hnědá skvrna a rychle se přibližovala. Chvilku mi nebylo úplně jasné co to je a tak jsem pro jistotu vytáhla meč. Rychle jsem ho ale sklonila, když jsem rozeznala charakteristickou bílou hvězdu.

,,Sheraton!" vyjekla jsem a popohnala koně vpřed. Vyrazil tryskem a já se jen tak udržela nahoře, když se otočil na zadních, aby zastavil, když doběhl na stejnou úroveň, jako můj milovaný koník.

Sklouzla jsem na zem a běžela ho obejmout, i když jsem se přitom málem nabodla na vlastnoručně ukradený meč.

Šikovná jako vždycky. Zaržál Sheraton pobaveně, ale vypadal, že je taky rád.

,,Ty aby sis nestěžoval," pokárala jsem ho šťastně a vyhoupla se jemu na hřbet.

Au revoir Hayley.