Hraničářka //DOKONČENO//

36.- Příjemná bolest

,,Co se stalo?" zeptal se mě Nickolas, když dorazil poslední hraničář na Araluen. Teď, najednou, se mi nechtělo jim o tom říkat. Oni k ní vzhlíželi a byli pyšní na to, že s ní mohli pracovat. A já ostatně taky. Přál jsem si, aby moje vzpomínky na ní zůstaly neposkvrněné tou vražednou touhou v jejích očích. Jenže hraničáři urazili dlouhou cestu a teď bylo pozdě to vrátit.

,,Jde o Emmu," zamumlal jsem a okamžitě tak získal plnou pozornost všeho a všech v místnosti.

,,Podařilo se jí utéct?" zeptal se okamžitě dychtivě Nickolas a napřímil se na židli.

,,Před čtyřmi lety," odpověděl jsme a přemýšlel, jak to nějak vysvětlit, abych nemusel s pravdou ven.

Mezi hraničáři to překvapeně zašumělo a nakonec se zeptal Cole: ,,A proč nepřijela už dřív? A proč tu není?"

Napadl mě spásný nápad a doufal jsem, že mi tu malou lež všichni odpustí: ,,Pronásledovali jí. Kdyby jela do Araluenu, mohla by ohrozit nejen sebe, ale i celé království. Přijela teď, jen na chvilku. Jestli jsem to dobře pochopil, tak se s Temudžaji něco stalo a oni se museli začít věnovat naléhavějším záležitostem. 

A musela zase rychle vypadnout, aby to těm zpropadeným šikmookým ďáblům nebylo divné, že tak najednou zmizela. Řekněme, že na ní mají pifku, protože jim postřílela docela dost mužů. Těch, kteří jí pronásledovali. Řekla mi, že na ní máte zapomenout a dělat, jako kdyby nikdy neexistovala. Že to tak bude bezpečnější pro všechny v Araluenu, protože Temudžai nebudou mít důvod se vrtat v našich záležitostech."

,,To ale neuděláme, že ne?" zeptal se Oliver a ostatní mu tiše přitákávali.

,,Bylo to její přání, takže ano, uděláme to," odpověděl jsem a okamžitě se na mou hlavu snesla smršť výčitek, ,,přála si to, takže to musíme udělat."

,,To nemůžeš myslet vážně," vyjel po mně ostře Nickolas a postavil se, ,,jestli to nevíš, v tom maléru je kvůli tobě!"

,,Věř tomu, nebo ne, ale já si to pamatuju až moc dobře," odsekl jsem a taky se postavil, ,,A právě proto budu respektovat její přání."

,,Nechápu, jak tohle můžeš říct," povzdechl si trpce Nickolas, otočil se na patě a vykráčel z mé pracovny stejným způsobem jako před několika dny Emma.

,,Je to moje konečné slovo," oznámil jsem rozhodně ostatním a ti s více či méně nesouhlasnými pohledy odešli. Vložil jsem si hlavu do dlaní a promnul si spánky. Emma mi položila do systému víc, než nejspíš čekala.

Emma:

Ujížděla jsem naštvaně vpřed a neohlížela se nalevo a ani napravo. Každý, kdo mě vyrušil, ať už s jakýmkoliv úmyslem, skončil většinou uprostřed cesty s bolavou hlavou a vědomím kdesi daleko na jihu, na dovolené. Věděla jsem, že to není správné, ale už mi bylo všechno jedno. Koneckonců, já už neměla co ztratit. A v porovnání s tou obrovskou hromadou zlých skutků a vražd, vypadala najednou maličká kupička několika neprávem omráčených lidí jako velice podružná.

Se sobeckostí sobě vlastní jsem si chtěla jen najít nějaké klidné místo a lízat si rány na duši. Měla jsem jich víc než dost, i když jen zlomek z nich způsobila ruka cizích lidí. Většina vznikla mojí zásluhou. Čím dál jsem byla od Araluenu a čím víc jsem byla naštvaná na všechno kolem, tím víc jsem začala přetvářet veškeré drobné bolístky v mém životě na problémy obludných rozměrů.

Můj malý králíček Ben, kterého jsem si jako šestiletá holka oblíbila z naší králíkárny a skončil, stejně jako každý jiný ušák, v kotli polévky, byl najednou nazdařbůh zavražděn jen proto, aby mi rodiče ublížili. Otec a sestřička Luren, kteří zemřeli při bojích proti Celtičanům, se najednou stali obětmi atentátníků, které najal Herbert. Všechno dobré v mém životě ustoupilo špatným vzpomínkám a v mém pomateném mozku najednou cosi seplo. 

Po tvářích se mi kutálely velké slzy a snažily se mi namočit tětivu luku, čemuž jsem už vůbec nebránila. Najednou se mi zdál vzdálený ten čas, kdy jsem v koutě tmavé cely vybrečela šest a dvacet smutku. Zdálo se mi to hrozně dávno, kdy jsem naposled pozvedla zbraň proti Temudžajům. Dokonce i moje návštěva na Araluenu se najednou v mé hlavě odehrála před dvaceti lety. 

Vztekle jsem potřásla hlavou a rozhlédla se kolem sebe. V tmavém hvozdu nebylo nic, co bych mohla označit za neobvyklé, až na malou kamennou jeskyni, hlubokou sotva na pět kroků, kde jsem se rozhodla utábořit na dnešní noc, která se pomalu zakrádala kolem mě. Stáhla jsem koni ze zad sedlo i s podsedlovkou a poté mu stáhla i uzdečku: ,,Asi mi nerozumíš, ale to je fuk. Jestli chceš, běž si kam chceš. Už jsem tě otravovala dost dlouho. A v tomhle stavu stejně nebudu schopná se nějak víc soustředit na cokoliv."

Odhodila jsem celý  jeho postroj na zem a nechala ho, ať si dělá, co chce. Neměla jsem právo po něm chtít, aby se z něj stal vyvrhel jen proto, že se necítím dobře. Otočila jsem se k němu zády, položila si hlavu na sedlo, zachumlala se do pláště a zavřela oči. Na tvrdé kamenité zemi jsem se převalovala několik hodin, a pořád ne a ne usnout.

Popuzeně jsem se vyhrabala na nohy a posadila se na plochý kámen o kousek dál. Zírala jsem do noci a nebrala na vědomí žádné zvuky, ani pohyby větví ve vzduchu, ani trávu, jak šumí ve větru. Pozorovala jsem měsíc a moje duše se zmítala uvnitř té slabé schránky, aniž by měla naději na útěk.

Přemýšlela jsem, jestli se mi ještě dneska podaří usnout, když jsem si vzpomněla na jakousi historku, kterou jsem kdysi slyšela. O služce na hradě Araluenu, jejíž život stál za starou belu, a ona se to rozhodla řešit jehlou. A později i sebevraždou.

Pomalu jsem vytáhla z pouzdra jako šídlo ostrý vrhací nůž a bříškem prstů lehce přejela po ostří a hrotu: ,,Jehlu nemám. Ale tohle by mohlo stačit. A třeba se mi uleví," vykasala jsem si rukáv levé ruky, chytila nůž za čepel a přejela s ním po jemné a už více méně zahojené kůži na mém předloktí.

Perfektně naostřený nůž se lehce zabořil do tenké tkáně a objevily se první kapičky krve. Kratičká čárka na předloktí a tročka rudé tekutuny na předloktí, ale i přesto už jsem cítila, jak se moje pozornost zaměřuje spíš na malou a celkem příjemnou bolest v paži, než na mou rozpolcenou duši.

,,To je úžasné," zamumlala jsem si pro sebe okouzleně, vytvořila ještě dvě kratičké čárečky, rovnoběžné s tou první a ulehčeným pocitem si znovu lehla. Usnula jsem do pár minut. 

Co si myslíte o Emmě nyní?

Au revoir Hayley.