Hraničářka //DOKONČENO//

11.- Sněm

Já i Samael jsme si rozbili stany blízko ohniště a čekali na ostatní. Po chvíli dojeli i Nick, Paul s příbuzenstvem: Pablem, Patrickem, Perrym, Peytonem a Porterem, Ryan, Arthur s učněm Devonem a Samson s Jovanem. Další hodinu po nich dorazili i Kieran, Leroy, Titus, Cole, Hector, Gerald, Sebastian a Oliver.

„Tak vážení, uklidníme se!" křikla jsem teatrálně k ostatním a dvakrát zatleskala. Jediní, kteří mě okamžitě poslechli byli lehce vyklepaní učni, kteří byli maximálně o dva roky mladší, než já.

„Co je?" zavolal zpátky Gerald. Měl na starost léno Redmont, velmi důležité léno na severozápadě.

„Potřebujeme probrat situaci. Samsone, Arthure, vy společně vymyslíte taktické cvičení a jiné úkoly pro vaše učně a budete jim to i hodnotit. Pak mi dodáte zprávu a podle toho se rozhodne, jestli učni postoupí do dalšího ročníku. Součástí toho budou i dovednostní zkoušky a tak dále, ano?

Dál, Oliver, Sebastian, Patrick, Cole, Nick, Perry, Peyton, Kieran a Leroy se společně poradí na dalším postupu u Celtičanů a Skotiů. Vy ostatní se k nim můžete přidat, nebo půjdete pomáhat se zkouškou, nebo si dělejte co chcete. Všichni mi rozuměli?" přejela jsem všechny pohledem.

„Jo," odpověděli mumlavě a pomalu se rozcházeli ke svým povinnostem. Zajímá vás, co jsem dělala já? Já si vytáhla štos hlášení od všech mých podřízených a začala zkoumat všechny nekalosti, které se zatím v království udály.

Naštěstí už se situace trochu uklidnila, protože úplné začátky už byly za námi. Stejně toho ale bylo dost a já s nemalou nadějí očekávala ty časy, kdy už bude všechno zaběhlé, Celtičané i Skotiové budou ve svých zemích a my se budeme starat jen o lupiče a podobná individua...

Něco za mnou zašustilo a já okamžitě zbystřila, ale roky lovu mě naučily své, takže jsem se ani nepohnula. Po chvíli jsem si uložila lejstra do brašny, vstala a pečlivě se protáhla tak, aby na mně nebylo nic znát.

„Dodělám to později," zamumlala jsem si pro sebe, ale dostatečně hlasitě, aby to slyšel každý v okruhu deseti kroků. Pomalu jsem se vydala k Sheratonovi, který se na mé nenápadné gesto loudavě přiblížil k místu, kde jsem odhadovala naši společnost a vypadal, jako kdyby pouze hledal šťavnatější trávu.

Stoupla jsem si tak, abych stále mezi koněm a křovím a ze vzdálenosti asi dvou metrů zřetelně zaslechla zrychlený dech pozorovatele. Díky tomu jsem mohla ještě lépe určit jeho polohu a ve chvíli, kdy se dech začal pomalu uklidňovat, vyrazit nečekaně kupředu.

Na mýtinu jsem během chvíle vyvlekla asi čtrnáctiletého kluka s modrýma očima, hnědými vlasy a nožem pod krkem.

„Lekce číslo jedna, vždycky předpokládej, že o tobě objekt tvého zájmu ví," řekla jsem mu a shodila ho do prachu u ohniště.

„Co je?" vyjekl vylekaně a pokusil se hned vytáhnout na nohy. Já oproti němu už stála ve střehu a připravená na jakýkoliv útok z jeho strany.

„Proč jsi mě sledoval?" zeptala jsem se místo odpovědi a znovu mu přiložila čepel dlouhého saxonského nože ke krku. Přesně na žílu, takže stačil sebemenší špatný pohyb a mohl by být v háji.

„Neměl jsem, co dělat. A skupinka tak podivných lidí, jako jsou hraničáři, se jen tak nevidí. Chtěl jsem zjistit, co jste vlastně zač," odpověděl a oči mu neustále sklouzávaly k mému ostři u jeho krku, „mohla bys dát tu věc pryč?"

„Teoreticky ano. Prakticky... proč?" zeptala jsem se sladce.

„Kdo to je, šéfová?" zeptal se Patrick, který se najednou vynořil za chlapcem.