Hraničářka //DOKONČENO//

29.- Upouštění emocí

,,Na vašem místě bych pravděpodobně mluvil méně vybíravě. Ale uvidíme. Třeba se ještě ráda rozpovídáte," zasmál se hlavní Temudžai krutým smíchem s příslibem bolesti, o které jsem neměla důvod pochybovat a luskl na své dva poskoky.

Ti přistoupila až ke mně, jeden z nich mě chytil za vlasy, v čemž jsem neviděla, vzhledem ke svému kompletnímu spoutání, příliš velký smysl, a druhý mi ukázal hezky z blízka cejchovadlo. Dlouhou železnou tyč s dřevěným držadlem. Na druhém konci, tom, kterým se vypalovala značka do kůže, končilo kruhem o velikosti dlaně, v němž byl rovnostranný trojúhelník a v něm další kruh.

,,Líbí?" zeptal se jeden s úsměškem a nastavil mi železo jen kus od obličeje, až jsem mohla cítit žár, který z něj vycházel.

,,Ani moc ne," zachrčela jsem lehce nervózním hlasem, ,,jednorožec by byl lepší."

,,Jednorožce nevedeme," pokrčil hlavní Temudžai rameny a obořil se na své podřízené, ,,Tak si pospěšte, já mám i jinou práci."

Ti dva jen zabručeli na souhlas a ten jeden mi přiložil cejchovací železo na pravou tvář. V první chvíli jsem šokem necítila nic, ale ten blažený okamžik, kdy mě nic nebolelo, rychle pominul a mně nezbylo, než na něj s láskou vzpomínat.

Z tváře mi vystřelila ostrá bolest a do nosu mě udeřil příšerný zápach spálené kůže. V první chvíli jsem se chtěla proti něčemu tak nepříjemnému (vážně to smrdí, věřte mi) ohradit, ale to všechno vzápětí přebilo příšerná bolest, mnohem horší, než ta první.

Značkovací železo s odporným zasyčením vyměnilo původní rudou až oranžovou barvu na uhlově černou a kolem mé hlavy se utvořil obláček kouře. Ten jsem já vzápětí vdechla, když jsem se chtěla pokusit ječet bolestí a rozkašlala se, což mému utrpení vůbec nepomohlo.

Řezavá bolest z poraněné tváře neustupovala ani po několika minutách, když tu nebezpečnou hračičku dali pryč, a moc mi nepomáhalo, ani když jsem mezi zuby, pevně stisknutými div se nerozpadly z přílišného tlaku, drtila nadávky takového rázu, že je tu nemůžu opakovat. Vztekle jsem syčela, napínala všechny svaly, na které jsem si vzpomněla, že je mám, plivala urážky a v duchu jim spílala takovými označeními, že jsem si vlastně ani nebyla jistá, jestli to doopravdy jsou nadávky, nebo alespoň slova.

,,To nezní příliš slušně," podotkl se škodolibým úsměvem Temudžai.

,,A cos čekal?" odsekla jsem mu a okamžitě zjistila, že to jsem dělat neměla. Syčet mezi zuby tichá slova s minimálním pohybem mimických svalů nebyl zase takový problém. Jenže promluvit nahlas a pokrčit přitom celou tvář vyvolala další prudkou vlnu bolesti, která mi připomněla utrpení, které teprve před malinkou chvilkou trošičku odeznělo.

Silné žhnutí v jemné a citlivé pokožce bylo sice také velmi nepříjemné a bolestivé, ale v porovnání s tím, co bylo před tím, a co přišlo teď, se mi zdálo, že se jedná o naprosto banální záležitost. Něco tak podřadného a přehlédnutelného, že jsme nechápala, jak jsem mohla na tak 'slabou' bolest nadávat.

Měla jsme pocit, jako kdyby mi do tváře kdo si řezal a pokoušel se mi rozkouskovat celý obličej. Cítila jsem se, jako kdyby se mi měla celá pravá strana obličeje každou chvilku rozsypat na prach. Chtěla jsem do něčeho kopnout, něco rozbít (nejlépe asi ten potměšilý škleb na tvářích tří mužů naproti mně) a někoho zbít. Nebo zabít. Neodvažovala jsem se znovu promluvit zřetelněji, ale pevně jsem skousla zuby, odhodlaná už znovu nevidět ten vítězoslavný úšklebek, když jsem zasyčela ochromená čirou bolestí.

,,Alespoň trošku pokory. Jinak budu nucen přistoupit k dalšímu kroku vylepšení vaší pokožky," odpověděl a ukázal na ten zvláštní pojízdný nahřívač cejchovadel.