Hraničářka //DOKONČENO//

23.- Ve stepích

  ,,A teď poslední, zásadní otázka. Proč tohle všechno děláš?" 

,,Proč bych to neměl dělat?" zeptal se s pozvednutým obočím.

,,Třeba proto, že tě za to Khortoi popraví," odtušila jsem potichu a podívala se na brašnu, v níž se nacházely bezpečně uložené cenné papíry.

,,Možná. A nebo ne, když mě nedokážou chytit. Každopádně už mě začínali dost štvát. Dostal jsem se k nim, protože u nich byla celá moje rodina a já neměl na výběr. Nechtěl jsem tam, ale nikdo se mě neptal. Tohle je způsob, jak jim uškodit," pokrčil rameny.

,,Čím to, že ti tak úplně nevěřím?" zamumlala jsem si pro sebe potichu, ,,no, já už radši pojedu. I s tímhle bude trvat dost dlouho, než něco najdu."

,,Jo, to nejspíš jo," přitakal a posadil se na kládu, ze které jsme já vstala.

,,Ale stejně díky," naposledy jsem na něj kývla, vyhoupla se Sheratonovi do sedla a pobídla ho do cvalu, ,,tak, co si o tom myslíš?"

Nelíbí se mi to. A nevěřím mu. Neexistuje logický důvod, proč by riskoval krk, aby pomohl někomu úplně neznámému. A to svoje vysvětlení si mohl docela dobře vymyslet. Kdyby chtěl Khortoi škodit, tak tě vůbec nemusel zajmout. Sheraton pohodil hlavou a já mu uvolnila otěže, aby mohl natáhnout krk i krok.

,,Souhlas. Ani ty papíry nemusí být pravé. Jednoduše, není důvod mu věřit, že?" zasmála jsem se krátce a zadívala se na slunce. Už bylo skoro poledne a já nevěděla, co mám přesně dělat. V takových chvílích mi vždycky chyběl učitel, na kterého jsem se mohla obrátit. Protože i když jsem měla učně a troufám si říct, že to s ním nebylo zase tak špatné, mě učil život a učil mě jen to, co jsem potřebovala k přežití.

,,Pojedeme dál na východ. K Temudžai. Podle toho dopisu bude Herbert Chánovým vězněm. Oni sice kočují, ale myslím, že mají stálé hlavní město. Takže doufejme, že nás hned na začátku neodpraví..." tiše jsem si povzdechla a nechala Sheratona zvolnit do klusu. Slunce jsme měli čím dál tím víc v zádech a rovnoměrným hraničářským pochodem jsme ujížděli k východu.

***

O dva měsíce později:

,,Ještě tak dva týdny a měli bychom tam dorazit," zamumlala jsem směrem k Sheratonově svěšené hlavě a rozhlížela se po krajině. Podle mých odhadů bychom se už měli blížit k říčce u města Ugtaalstsaidam. A za dva týdny bychom už měli být v hlavním městě Ulaanbaataru.

No konečně. Mají to tu tak velké, že člověk po pár dnech neví, jestli jede dopředu, dozadu, nebo stojí. Jako kdybychom chodili v začarovaném kruhu. Prohodil Sheraton a já mu mlčky dala za pravdu. Nebylo to tu jen velké. Bylo to obrovské. Nekonečně rozlehlé pláně. Kdysi jsem slyšela Paula a jeho bratry vyprávět o Pláni samoty, nekončící pastvině s otravnými Kamenými píšťalami. Teď jsem si připadala přesně tak, jak mi popisovali, že se tam cítili cizinci. Jako ten poslední a nejmenší človíček na světě.

,,Asi máš pravdu. Ještě tři hodiny na východ a potom se utáboříme. V téhle proklaté stepi je každé místo k táboření stejně špatné, jako kterékoliv jiné," zamumlala jsem si pro sebe. Nemohla jsem si dovolit rozdělat oheň a i kdyby, stejně jsem neměla z čeho ho udělat. Suché trávy tu sice bylo dost, ale dřevo, nebo něco podobně užitečného, nikde.

,,Jako konec světa tohle," zamumlala jsem si pro sebe neslyšně a v duchu proklela ty zlořečené Temudžaje, Ethana i Herberta, ,,Nejlepší prázdniny, které jsem si mohla přát," utrousila jsem se silnou dávkou sarkasmu.

Jeli jsme asi hodinu a já v dálce zahlédla modravý záblesk paprsku slunce odraženého ve vodní hladině, nadějný příslib možnosti napojit koně. Sheraton měl sice obrovskou výdrž a v těchto místech se narodil, ale ani on nemohl klusat celý den bez vody. A já prostě už neměla zásoby, které bych mu mohla dát.

Trvalo to další dvě a půl hodiny, než jsme konečně dojeli k mělké a i poměrně úzké říčce. Měli jsme se utábořit už před půl hodinou, ale vidina vody hnala Sheratona dál a já proti tomu nic nenamítala, protože i mně samotné se ta představa zamlouvala. 

Podle stínu dál podle proudu jsem odhadovala, že Ugtaalstsaidam je možná tak den jízdy od nás. I když mě to vůbec nelákalo tam jet, protože jako někdo, kdo není příslušníkem Lidu jsem se neodvážila přejít k nějakému důvěrnějšímu seznámení s místními. Potkala jsem několik lidí z různých národů žijících pod Temudžajskou nadvládou, ale po setkání přímo s jejich otrokáři mé srdce nijak zvlášť netoužilo.

,,Tumáš, kamaráde," povzdechla jsem si unaveně a přistavila Sheratonovi k čumáku skládací kožené vědro z vodou z říčky. Neměla vyloženě rychlý proud, ale voda v ní se přeci jen trošku hýbala a proto jsem předpokládala, že bude dobrá na pití.

Sheraton vděčně zafuněl a během deseti minut vypil pět plných veder. Vzhledem k tomu, že jsme nepostupovali nijak závratným tempem jsem si mohla dovolit mu dát tolik, aniž bych se musela obávat problémů hrozících při prudkém ochlazení koňského těla.

,,Tady jsi se narodil, ne?" zeptala jsem se později, když už se stmívalo, my byli uložení, Sheraton měl povolený podbřišník a já opravovala několik šípů s různými vadami, jako bylo vypadané opeření, mírně a ne nenávratně ohnutý dřík, nebo nedokonale ostrý hrot.

Nejsem si jistý. Kočovali jsme z místa na místo a tady moc orientačních bodů není. A navíc je to už kolik? Dvanáct let...? Sheraton potřásl hlavou a porozhlédl se po stepi. Mám pocit, že Araluenské lesy jsou trošku přívětivější...

,,Jo, to asi budou... alespoň pro mě, ale já jsem tu cizí," zamumlala jsem a sáhla pro luk a toulec, ,,tak, dobrou noc, doufám, že to tu pohlídáš."

Rozkaz, šéfová. Odfrkl si Sheraton, ale já věděla, že doopravdy dá pozor a když tak mě vzbudí. Už jsem nechtěla zažít podobný problém, jako před měsícem, kdy jsme oba spali jako dřeva. Sheratona probudil hluk, ale já vypnula natolik, že jsem se probrala až, když mi stádo koz přeběhlo přes hlavu. To bylo velmi motivující a od té doby jsme vždycky alespoň jeden drželi hlídku, i když jsem měla pocit, že je Sheraton vzhůru, přestože jsem měla mít hlídku já. Vrtalo mi hlavou, jestli ten koník vůbec někdy spí, protože jsem ho vlastně nikdy odpočívat neviděla. Za těch deset let byl vždycky první vzhůru on a ne já.

,,Dobře. Myslím, že za dva, maximálně tři týdny bychom měli dojet až do hlavního města. Třeba za tu domu vymyslím, co tam budem dělat. O Temudžai vím jen to, že, mimo příslušníky Lidu, pro ně nikdo nic neznamená."

Jo, dost o ničem kapitola a i krátká, ale přeci jen tu je..... Takže prosím potlesk.

Au revoir Hayley.