Hraničářka //DOKONČENO//

22.- Další papíry

,,Nevím, jestli je to osud, nebo štěstí, nebo co, ale zajímavé je, že ještě oba žijeme," utrousila jsem a sledovala každý jeho pohyb.

,,Nepochybně. Ale zajímalo by mě, proč jsi sem znovu lezla? Měla jsi šanci utéct a teď tě znovu chytíme," zasmál se sebevědomě, ale ještě stále nevytasil zbraň.

,,Možná. Ale já potřebuju informace. A vzhledem k tomu, že mi překážíš, tak to vypadá na další souboj... Kdo vyhraje tentokrát?" položila jsem do vzduchu otázku a okamžitě zaútočila.

Trvalo mi sotva zlomek vteřiny, než jsem vytáhla sekyru a rozmáchla se po něm. A stejně mu to stačilo k tomu, aby vytasil meč a vykryl můj úder. A potom se spustil další boj o mou svobodu a život, a opět nevyrovnaný. Posledně jsem byla překvapená, teď zase unavená od lezení po zdech téhle hrobky.

A štěstěna si navíc řekla, že když tolik pohrdám její pomocí a zbytečně riskuju, tak se na mě vykašle, takže jsem to byla já, kdo byl donucen couvat a kdo se nakonec z posledních sil bránil a vykláněl se z okna divíc se, že nevypadl.

„Dokázal bych tě teď snadno zabít. Víš to, že jo? Ale to já nechci. Řekni mi pravdu, proč jsi sem přišla a třeba bychom se mohli nějak domluvit..." navrhl po Ethan a přiložil mi špičku meče ke krku. Sekeru mi druhou rukou držel a i když jsem druhou její část svírala v ruce já, neměla jsem šanci vyhrát.

„Nehrozí," zasípěla jsem a lapala po dechu, „nikdy."

„Takže raději zemřeš?" zeptal se s povytaženým obočím a poté se ohlédl do chodby, ze které se ozývali kroky, „měla by jsi se schovat."

Schoval meč zpět do pochvy a pokynul mi z okna. S nedůvěřivým pohledem jsem si ho měřila, ale rychle se přibližující osoba mě snadno přesvědčila. Vyklonila jsem se, hmátla nad vrchní rám, chytila se první praskliny a rychle vyšplhala těsně nad okno, abych mohla poslouchat, ale zároveň nebyla vidět.

„Děje se něco?" zeptal se rázný hlas a já poznala toho tlouštíka, který se na mě byl podívat v cele.

„Ne, pane, ještě se ani nevrátili," odpověděl Ethan a já slyšela, jak klaply podpatky jeho vojenských bot.

„Zajímalo by mě, co je ta ženská vlastně zač. Normální lovec by tohle zvládnout neměl. A už vůbec ne žena," zavrčel naštvaně tlustý muž a já měla co dělat, abych se ubránila povzdechnutí. S tímhle stereotypem jsem se potýkala celou dobu mé služby ve sboru a už mě to pomalu začínalo štvát. I když bylo fajn, když člověka podceňovali. Bylo snazší je zaskočit.

„No nic, já půjdu. Přijďte mě upozornit, až přijedou oni," zamumlal muž a odešel. Ethan přitakal a potom, po asi minutě se vyklonil z okna podíval se přímo na mě.

„A teď už mi povíš, co tak moc sháníš, že kvůli tomu už podruhé riskuješ krk?" zeptal se povytaženým obočím, což jsem mu oplatila.

„Ne. Teď jsi mě nepráskl, ale to může být klidně past. Zítra," řekla jsem s pohledem upřeným na zapadající slunce, „jeď po cestě do města. Odchytnu si tě, ale až když si budu jistá, že s sebou nemáš žádnou stráž ani nic jiného."

Domluvila jsem, spíš seskočila než slezla ze zdi a vnořila se do křoví. Nezjistila jsem nic, ale slídiví psi se začali vracet z lesa a já nechtěla riskovat, že mě uvidí.

***

„Takže jsi se přeci ukázal," ozvala jsem se a seděla nehnutě na Sheratonovi, s kapucí na hlavě a připraveným lukem přehozeným přes sedlo. Ethan se prudce zastavil na cestě asi deset kroků přede mnou a začal se rozhlížet. Seděl na poměrně malém a štíhlém koni s lesklou černou srstí, meč měl po ruce a zahlédla jsem i dlouhou dýku.