Hraničářka //DOKONČENO//

1.- Král Herbert

Běžela jsem lesem, užívala si vánek profukující mezi jednotlivými kmeny a orientovala se podle paprsků slunce probleskujících mezi korunami stromů. V běžných dnech jsem z lesa nikdy nespěchala, jelikož jsem milovala ten klid a samotu. Dvojici, která tomuto tmavému, nádhernému místu nepřetržitě vládla. Dnes jsem však nesměla přijít pozdě, protože do naší malé vesničky na hranicích Araluenského království s Celtikou, jež nesla název Wettenský brod, měl přijet nový a všemi milovaný král. Věděla jsem, že nikdo nečeká žádné zázraky, ale i přesto byl bytelný dřevěný most přes roky vyschlé koryto říčky Wetty ozdobený fáborky a květinami. Na večer se navíc chystala velká slavnost na královu počest, při které se zase jednou mělo tancovat, zpívat, hrát a smát se.

Nebylo mi úplně jasné, proč se kolem toho dělá takové haló, když o tu krále nikdo nestál, pokud jsem se tedy mohla spolehnout názor ostatních vesničanů na poli, v hostinci a i jen tak na návsi. Většina z nich si myslela, že syn nebude moc lepší, než otec. A o králi Deshawnovi bylo velmi dobře známo, že je sice skoro nesmrtelný – dokázal přežít hned pět atentátů na svou osobu – zatímco jako král a vládce se moc neosvědčil. Nedokázal dostatečně zabezpečit hranice vlastní země a tak byla každá vesnice do pěti mil od hranic nucená čelit skoro každý druhý měsíc nějakému útoku. A přestože naše vesnice měla možná i dvě stě obyvatel, ale jen asi čtyřicet lidí z toho byli plnoletí muži schopní boje. Většinou se tedy s šedesáti cvičenými vojáky sekali všichni ti muži a k tomu ještě ty nejsilnější ženy a klučičí dorost. A několik holek, včetně mě, ze kterých rodiče chtěli mít kluka, nebo je okolnosti přinutily naučit se starat o sebe dřív, než ostatní.

„Ahoj Emmo," zavolal na mě mlynářův už tři roky dospělý syn, když jsem přecházela kolem hospody přes náves s kašnou.

„Zdravím, Stane," odpověděla jsem a mávla na něj.

„Sháněla tě tu Luren," dodal ještě, když už jsem ho skoro minula, „říkala, že kdyby ses tu ukázala, mám ti vzkázat, že máš jít hned domů. Že ti něco chce mamka."

„Díky!" křikla jsem na něj a rozhodla se zkrátit procházku po vesnici. Místo toho jsem zamířila rovnou k naší chalupě.

„Jsem doma!" houkla jsem na celý dům, když jsem vstoupila do malé místnosti, která sloužila jako jídelna, kuchyně, předsíň a obývací pokoj v jednom.

„Emmo," přivítala mě mamka s úsměvem, „pojď se strojit, ať nemáme před králem ostudu. Všichni budou ve svátečním a ty bys tam šla v tomhle," kriticky si změřila jednoduchou zašedlou – kdysi dávno bílou – halenu, vlněné hnědé kalhoty, vysoké kožené boty s dlouhým šněrováním a silnými švy, koženou manžetu na předloktí a ošuntělý vlněný plášť s kapucí, jehož kdysi zelená barva se už před lety tak oprala, že působil spíš šedě, „a pro jednou dej pryč tu sekeru. I s lukem. Ještě by to brali jako ohrožování krále."

„To jsou tak malicherní?" zeptala jsem se, ale rozepnula si sponu na plášti, který jsem si pak spolu s toulcem a lukem sundala a odložila na stůl. Svou sekeru, výtvor zdejšího kováře, kterého jsem požádala, aby mi za pomoci tesaře vytvořil dvoubřitý vražedný nástroj, jsem opatrně uložila na lavici. Jednalo se, v podstatě, o bojovou sekeru, ale byla menší a tudíž i lehčí, abych si s ní dokázala lépe poradit. Mezi dvěma širokými čepelemi se nacházel asi stopu dlouhý jako šídlo ostrý bodec a na druhém konci topůrka velká mosazná koule, jež vyvažovala jeho váhu a dala se použít jako palice.

Mého otce zabili Celtičané, když jsem byla ještě malá dvouletá holka a vůbec nechápala svět. Matka zrovna v té době čekala Luren a pak se musela bez možnosti si něco vydělat uživit i s novorozencem a malou holkou, která nic nedovedla udělat. Už jako malá jsem se jí snažila co nejvíce pomoct, takže jsem se pokoušela chovat jako dospělá velmi brzy. Mamka navíc kvůli těhotenství a péči o malou Luren nemohla zastávat žádné těžší práce. Nejdřív jí s tím pomáhali sousedé, ale když mi bylo pět, začala jsem se angažovat i já. Moje mamka se starala o vaření, praní, uklízení, šití, tkaní a pěstování zeleniny, s čímž jí hodně pomáhala i Luren. Já se za jedenáct let naučila lovit zvěř i lidi, lézt po stromech, štípat dřevo, opravovat střechu, přitloukat plaňky do plotu, dláždit chodníčky v zahradě, kopat odvodní kanály, obchodovat na tržišti a spoustu dalších věcí, které v rodinách obvykle vykonávali muži.