Na pokraji rozkoše

Část bez názvu 31

Ráno nám zvonil budík o půl 6 ráno. Předpokládala jsem, že Jay do práce asi nepůjde, ale radši se ho půjdu zeptat, jestli nemá volno.
Přišla jsem do ložnice a klekla si k posteli.

,,Jayi?" zašeptala jsem.
,,Mmm..." zamrčel a otočil se na bok.
,,Jayi." řekla jsem mu už normálním hlasem a trochu s ním zatřásla.
,,Ano ??" řekl ospale.
,,Ty jdeš dnes do práce?"
,,Ehhmm......" bylo dlouho ticho, až nakonec zamlumlal. ,,Nemůžu si vzpomenou. Počkej.. cože je dnes za den?"
,,Středa Jayi."
,,Ehh....středa .. takže .. ne. Vzal jsem si radši volno." řekl konečně.
,,Dobře. No nic. Tak já tě nechám spát. Pa."
,,Pa." zamumlal.

Šla jsem nejdřív udělat snídani. Ale jen rychlou, takže rohlík s máslem a hermelínem. Nachystala jsem i Am. Pak jsem si vyčistila zuby, vrhla se na vlasy a make-up. S Am jsme se krásně střídaly v místnostech. Pak přišla ale skříň....ta nejhorší a přitom nelepší část.
Nakonec jsem si vybrala jednoduchou mikinu, džíny s roztržením na kolenách a puntíkatý batoh.

Amber vypadala ... no .. jako Amber.

( tu čepici si samo nevzala :D )

Společně jsme vyrazily na autobus který měl jet za ... 5 min!!
,,Musíme si pohnout!! Za chvíli to jede! A jestli nám to ujede .. tak je to naprosto v háji. "

Uff....taktak jsme to stihly. Nasedly jsme, a jely. Bože...jsem zvědavá co mě dnes ve škole potká.

Dojely jsme před školu a zjistily, že John a jeho parta  končí na naší škole praxi. Díky bohu!!!
Takže tohle ráno začalo poměrně dobře.

,,Ami?" osloví mě Paní ředitelka. Co po mě může chtít??
,,Ano Paní ředitelko?" mile se na ní usměju.
,,Vím, že to nepatří do školy a je to jen osobní záležitost .. přesto za Vámi přišla návštěva, která nejspíše velice stojí o vaši přítomnost v mé kanceláři a nedala se odbít. Pojďte prosím za mnou."  
,,Eh...dobře."
Podívala jsem se na Am a pohledem ji řekla ,,Co to má sakra být?!" a ona jen udělala pohled ,,Nevím, ale dej mi pak vědět." .

Bože, absolutně nevím co mě čeká, ale doufám, že to nebude nikdo, kdo mi způsobí na místě infarkt.

Čím blíže jsme byly kanceláři, tím více se mi svíral žaludek.

,,Tak. A jsme tu. Já budu vedle, ve druhé kanceláři. Kdyby něco, zaklepejte." mile se na mě usmála a vešla do druhé kanceláře.

Ještě naposledy jsem si srovnala oblečení, nadechla se, a vešla dovnitř.
Na židli tam seděl, kdo jiný, než John. Měl v ruce velký puget růží.

,,Ami, dřív než něco řekneš nebo uděláš, tak mě vyslechni." vyhrkl na mě.
,, Fajn.." musela jsem se SAKRA přemáhat, abych neodešla.

,,Ami. Strašně tě miluju." vydechl skoro neslyšitelně.
,,Johne. Tohle je už za námi. Oba jsme už někde jinde a upřímně .. já se k tobě vlastně ani vracet nechci a víš proč? Psal jsi si s moji kámoškou v době, kdy už jsem byla s Jayem a ty jsi se o mě stále snažil. A taky vím co jsi jí psal. Chtěl jsi s ní být kamarád, což by nebylo špatné, ale ty jsi s ní chtěl být kamarád s výhodami. Semnou jsi chtěl vztah, měl jsi vztah jinde a ještě jsi si hledal kamarádku, se kterou by jsi spal? Ještě k tomu moji, kamarádku. Ale to není to nejhorší. Nejhorší je to, jak jsi se předtím zachoval a tím, jak jsi se zachoval jsem ztratila veškerou lásku k tobě. Říká se: ''Kdo podvede jednou, podvede i po druhé.''. Já už ti nevěřím a nemiluju tě." dokončila jsem svůj proslov.


,,Znáš ten pocit, když jsi v blízkosti dané osoby a začne se ti svírat žaludek, usmíváš se, a když se od tebe ta osoba začne vzdalovat, cítíš se mizerně? Nemůžu svoje city k tobě vyjádřit ani slovy, ani ničím jiným. Jsou tak silné, že to nejde. Chci, aby jsi momentálně byla v mojí kůži a pocítila to, co k tobě cítím. Jenže ještě jsem nepřišel na to, jak. Dej mi prosím ještě šanci. Když řeknu, že bez tebe nemůžu žít, není to jen klišé, myslím to vážně. Byl bych schopen za tebe položit i život. Jasně. Je to jak z ňáký telenovely ... zní to jako klišé a tak... Ale myslím to vážně. A nedokážu se smířit s tím, že jsi s mým bráchou. Tohle prostě nepřekousnu. " tentokrát to byl on, kdo skončil svůj proslov.

Začalo zvonit první zvonění.

,,Johne, budu muset jít. Prosím, nech mě být. Nemysli na mě, nepokoušej se mě kontaktovat,  úplně na mě zapomeň, jako kdybych neexistovala. Měj se."

,,To nejde Ami, a ty to moc dobře víš.  Miluju tě." s těmito slovy jsem odešla stále přehrávajíc v hlavě.

Když jsem došla do třídy, těsně před zvoněním, tak mě Amber hned spatřila. Rychle vyskočila na nohy a čekala až k ní dojdu. Jenže když jsem k ní došla, začalo zvonit. Tak jsem jen špitla.
,,John."
Hned to pochopila a vykulila na mě ty svoje hnědé oči.
Já jsem si hned vytáhla učivo na hodinu a postavila se vedle své židle.  Vše jsem naštěstí stihla, než přišel učitel. Díky bohu. Ikdyž...moment....toho jsem tu ještě neviděla.

Je mladý. Vypadá tak na 23. Má hnědé vlasy, mírně pocuchané vlasy. Má na sobě přiléhavé tričko, které mu obkresluje  buchtičky na břichu. Tak ten se mi líbí!

,,Ehm.. Dobrý den! Jmenuji se Thomas Parker a budu vás učit angličtinu, dějepis a tělocvik. Byl bych rád, kdyby jste se mi každý představil. Takže pojedeme popořadě. Kdo řekne své jméno, může se posadit. Tak začni." mile se usmál a ukázal na kluka jménem Josh, který seděl úplně vepředu a úplně na kraji. A jelikož sedíme s Am úplně vzadu a při našem štěstí i úplně na druhém konci, budeme tu stát věčnost.

Do hajzlu!! Vždyť to je... no to mě poser.... to je můj kámoš! Ne od teď, ale už spoustu let. Další z té naší 'felácké partičky', tam od nás z předměstí. A opět, jako ostatní, bydlel kousek od nás. Před lety jel studovat do Londýna a od té doby jsem ho neviděla.  Je mi jasné, že mě nepozná, ale sednu si.

Všichni se na mě podívali, ale neřešila jsem to. Am do mě žduchla.
,,Co děláš?" zašeptala tak, že to nikdo nemohl slyšet. Skoro jsem to neslyšela ani já.
,,Sedám si. Já se s ním znám." řekla jsem jí, a rukou naznačila, že ji vše řeknu potom.

Když se představila Am, všichni se podívali na mě. I Thomas.
,,Ehm .. Slečno? A vy jste?"
Jak jinak....je to něco málo přes 8 let co jsme se neviděli. A navíc. Taky jsem ho hned nepoznala.
,,Jo jasně. Bylo mi jasný, že mě nepoznáš. Jsem Ami. Ami Bailey." usmála jsem se na něj.
Kdyby jste viděli jeho pohled!! Bože, s těží jsem udžela svůj smích. A kdybych ho tak dobře neudržela, počůrala bych se.
Pootevřel pusu, a nevěřícně na mě koukal.
,,AMI BAILEY???? Ta Ami??"
,,Jo. To jsem já. Taky tě ráda vidím. PANE UČITELI." zasmála jsem se a posadila se zpět na místo.

Když přišel nějak k sobě, zatřásl trochu hlavou a vrátil se zpět ke svému učitelskému výrazu a chování.

,,Jsem tu nový a je mi jasné, že budete mít spoustu otázek. Proto jsem se rozhodl, udělat tuhle hodinu takovou úvodní. Takže se můžete ptát." mile se na nás usmál.

,,Ano .. ehm .. Kelly??" vyvolal tu pindu, co se přihlásila.
,,Kolik je vám let?" ta čůza!! No tak tohle ne! Nejdřív mi ukradla Johna a teď chce i Thoma? Nenenene, však já mu o přestávce domluvím.
,,23 let." usmál se.

No a takhle to pokračovalo celou hodinu. Spoustu nezajímavých, nebo pro mě nudných otázek, na které znám odpovědi.

Dnes máme ještě češtinu, anglinu, občanský práva a tělák. Takže se s ním ještě potkám.