SLZY OSUDU

Naruto a jeho vzpomínky s čelenkou

                                        17. k a p i t o l a
Konoha byla od doby, co se vrátil do vesnice Itachi, v pohotovosti. Důvod byl jasný. Každým dnem hrozil útok od Akatsuki. Ještě víc všechny zamrazilo, když se dozvěděli o získání osmi-ocasého démona. Naruto se neustále budil z hrůzných snů, kde byl on vysáván a pak ulehnul do věčného spánku. Často teď vyhledával samotu a s nikým se nebavil. Mnohokrát zvedal hlavu k nebesům a představoval si, jaké by to bylo, kdyby měl rodiče. Drželi by ho v náruči a uklidňovali. Oni tu ale nebyli. Nebyl tu však sám. Někdy jej vyhledala Sakura a prohodila s ním pár slov, než ji opět zavolala Tsunade, aby pomohla s léčbou. I ostatní za ním došli, ale měli spousty práce. Sara se ukázala jenom sem tam, ale většinou sledoval její trénink. Viděl na ni, že to dělá krátkou dobu. On už byl zvyklý z Akademie. Trénink a trénink. Ona trénovala teprve pár roků a nezačala nejspíš od útlého věku. Taky se to projevovalo na její výdrži, ale vždy se zase vzchopila a pokračovala, i když několikrát omdlela námahou. V tom mu připomínala jeho samého. Také tak dřel, aby nakonec zjistil, že jeho nové jutsu mu ničí kosti v těle. Ironie. U jejich tréninků byl vždy Itachi. Vesnice jej přijala mezi sebe, i když si stále dívali na něj jako na vraha. Teď musel on snášet ty oči, které snášel Naruto. Nezdálo se však, že by mu to vadilo.
Při jednom tréninku, kde se snažila Sara vytvořit sled plamenů ve víru, si Itachi sednul vedle Naruta. Celkem jej to překvapilo, ale nevadilo mu to.
,,Jak jsi na tom?" Byla jeho první slova.
Naruto se na něj podíval, kdy zrovna Sara padla na zem a stěžovala si nad svou popálenou rukou.
,,V pohodně." Zalhal.
,,Poznám, když nemluvíš pravdu. Je toho na tebe moc, co? Neustále se mluví o Jinchuuriky a nikdo nebere ohled na tebe." Zdůvodnil Narutův problém.
,,Vlastně máš pravdu." Přitakal Naruto, ač nerad.
,,Jsem zvyklý."
,,To vidím, a proto vyhledáváš samotu?" Nepřestal Itachi na něho dorážet. Naruto mlčel, a tak pokračoval.
,,Než to tu Sara dodělá, nezajdeme třeba na ... rámen? Zvu tě." Pousmál se.
Slovo rámen zapůsobila na Naruta jako spojka, která se zapnula. Získal zase svojí barvu, která byla před tím spíše bledá. Tato reakce Uchihu překvapila, ale co. Aspoň vidí, že se dá Uzumaki probrat. Nakonec spolu oba dva skončili v Ichiraku rámen. Naruto si viditelně pochutnával a Itachi pomalu usrkával z polévky. Sice se na něj kuchař díval jedním okem tak a druhým onak, nevěnoval tomu pozornost.
,,Ta tvoje osamělost. Týká se Sasukeho?" Zeptal se po dojedení rámeno.
Naruto namísto, aby odpověděl, tak sklopil pohled.
,,Asi se ti o tom nechce mluvit, ale pamatuješ si na ten den, kdy jsem se ptal, co by jsi dělal, kdyby Sasuke zaútočil na Konohu?"
Naruto se na Itachiho podíval. Měl to mlhavé, protože uběhlo od toho dne už nějaký kus času a stalo se toho tolik, že neměl čas na to vzpomínat, i když moc nevěděl, co se přesně stalo.
,,Možná." Byla jeho jednoduchá odpověď.
,,Naruto, ty jsi další člověk, kterému plně důvěřuji." Nevšímal si jeho reakce vytřeštěných očích a mluvil dál.
,,Něco jsem ti dal, co ti pomůže dostat Sasukeho domů, ale musíš na to přijít sám. Sice já vím, co to je, ale nemá to žádný účinek, pokud bude tápat ve tmě. Najdi to v sobě, Naruto a dostaň přítele a zároveň mého bratra domů. Věřím, že ty jsi byl předurčen Sasukeho dostat domů. A pak ho dokáže jenom láska vytáhnout ze tmy a tu možná pocítí."
,,To slyším pořád. A myslíš, že k někomu něco cítí?" Řekl tiše Naruto. Itachi jen přikývl a Naruto pokračoval.
,,Ale vždycky, když jsem k Sasukemu jenom malý kousíček." Naznačil prsty.
,,Tak mi opět vyklouzne. Postupně si začínám říkat, že to nebudu já, kdo jej získá zpátky. Možná se ani tak nestane. I když jsem s ním bojoval v Údolí konce, tak odešel. I když jsem mu řekl, co všechno cítil. Odešel. I když jsem mu hrozil. Odešel. Jediná vzpomínka z toho dne zůstala jeho čelenka."
,,Čelenka?" Podivil se Itachi.
,,Ano." Přikývnul Uzumaki.
,,Dal si ji na čelo a řekl, že to bude rovnocenný souboj. V srdci jsem byl rád, protože takhle jsem si vždy přál se Sasukem bojovat. Ale zároveň jsem měl strach, že jsem slabší. A taky jsem." Utichl.
,,Co bylo s tou čelenkou?" Připomněl mu.
,,Eh, promiň. Sasuke řekl: ,,Neuděláš mi na ni ani škrábanec. To platí pořád." A při posledním úderu, kdy se naše chakry ... vlastně to nebyly naše, ale spíš toho, co nám dodávalo sílu. Já měl liščinu a Sasuke z prokleté pečetě. A při tom poslední úderu jsem mu ji naškrábnul. Pak si jen pamatuju, jak jsem se probudil v nemocnici a Sasuke nikde."
,,Sice je to zvláštní, jak o tomhle teď takhle mluvíš, ale když už si Sasuke nasadil čelenku, tak ti tím oznámil, že jsi s ním v boji roven, tak i v síle. Uznal tě a když si mu ji naškrábl, něco to muselo znamenat." Koukl na Naruta Uchiha.
,,Znamenalo to jediné a to porážku."
,,Porážku?" Pozvednul Naruto obočí. Nějak tomu nerozuměl.
,,Naškrábnul si mu čelenku, když ti Sasuke řekl, že se ji ani nedotkneš. Sice jsi ho nezastavil, ale porazil v rovnocenném boji. Někdy nezáleží, jestli tomu druhému rozlámeš kosti v těle, ale na tom, kdo co řekne." Opřel si bradu o ruce.
,,Sice tě nechápu." Zmatkoval.
,,Ale díky." Usmál se.
,,Není zač." Mrknul Itachi.
,,Já říkám jenom pravdu, která si myslím je pravdivá. A ber to tak, že máš u Sasukeho jeden veliký bod v podobě porážky."
,,Hmm, ale nezabírá to." Zakabonil se Uzumaki.
,,Stále je daleko a plánuje, jak napadnout Konohu. O to mu přece jde, ne? Teď si on musí dokázat, jak je silný."
,,Nesmíš to brát jenom podle sebe." Upozornil jej Itachi.
,,Každý si může myslet něco jiného, ale jedno zůstává stejné. Jednou se vrátí."