Smrt je blízko

*Fotky ,,mrtvých"*

Pořád jsme pluli. Hodiny ubíhaly a Vaška nikdo nehledal. Jen já na něj furt myslela. Sice jsem ho moc osobně neznala, ale i tak mě zajímalo, kam zmizel. Seděla jsem na gauči v jedné místnosti, ve které pár lidí hrálo flašku. Moc mě to nezajímalo, a tak jsem svůj zrak upřela na Davida, který si našel novou holku. Seděli u baru, kde jsem předtím, než se ztratil Vašek, seděla já s Lukášem. Vypadali, že se moc dobře baví. Páni... Chudák Klára. Je vyděšená a beztak furt ještě brečí, protože jsem ji od té doby, co mě vyhodila z pokoje, neviděla. A David je tady mezitím s nějakou... Nemohla jsem tu holku poznat. Měla tmavě hnědé vlasy sestříhané do mikáda. Na sobě měla růžový svetřík a černé roztrhané džíny. Byla ke mně otočená zády. Pak vstali. Vzala ho za ruku a odešli dál ode mě. 

Ne všechny lidi jsem tu znala. Bylo tu pár spolužáků ze třídy. Některý lidi jsem potkávala ve škole, ale zbytek jsem viděla poprvé v životě. Stejně jako tuto holku. 

Přestalo mě bavit tam tak sedět, Lukáš se mi někde ztratil a s nikým jiným jsem se nebavila. Ani se mi nechtělo. Rozhodla jsem se, že se trochu projdu po lodi. Byla jsem tu poprvé. Zato takovýhle večírek tu je už poněkolikáté. 

Šla jsem dlouhou chodbou. Všude okolo bylo moc lidí. Někteří mě zdravili. Já řekla jen krátké ,,čau" a šla dál. Minula jsem pokoj, ve kterém zmizel Vašek. Opatrně jsem nahlédla, jestli tam není Klára. Trochu jsem se i bála, že po mně něco hodí. Ona tam však nebyla. Pokoj byl prázdný. Šla jsem na konec chodby, kde byly pootevřené dveře. Zajímalo mě, co tam je. Vešla jsem dovnitř a doufala, že tady neexistuje nějaká místnost, do které je vstup zakázán. Byly tam schody, které jsem přehlídla, protože bylo zhasnuto. Upadla jsem a kutálela jsem se do té doby, než schody skončily. 

Nevím, jak dlouho jsem tam ležela, ale když jsem se probrala, tak mě hrozně bolela hlava. Bylo tam rozsvíceno. To mi přišlo dost divné, protože jsem si pamatovala, že než jsem upadla, tak byla tma. Právě proto jsem skončila tady na zemi. Pomalu jsem si sedla a prohlížela jsem si ruce a nohy jestli nejsem zraněná. Až na pár odřenin to vypadalo dobře. Chvíli jsem jen tak koukala na schody a říkala si, jak jsem blbá, že jsem sem chodila. Vždyť tu není ani pořádná zábava.

Za pár minut jsem vstala a rozhodla se, že si tuto místnost trochu prohlídnu. Byla skoro prázdná. Jen pár židlí a stůl. Na stěně byly nějaké obrazy. Přišlo mi to jako dobrá místnost na hraní karet. Obrazy byly malé, tak jsem přistoupila blíž a chtěla jsem je prozkoumat. Celkem mě vyděsilo to, co jsem tam uviděla. Byly tam fotky lidí. Lidí, kteří byli na této lodi. Byly u  jejich fotek napsané číslo. Došlo mi, že je to asi pořadí. Hledala jsem jedničku. Zajímalo mě, co to asi tak může znamenat. Možná si sem dává Petr fotky svých kámošů...

Fotku s číslem jedna měl... Proboha. Vašek. Zděsila jsem se pomyšlení, že by to mohl být plán. Přesný plán toho, kdy koho zabít. Ale možná je to jen náhoda. I tak jsem odsud chtěla rychle zmizet. Zajímalo mě, kdo má číslo dva. To mě vyděsilo ještě víc. Klára má dvojku. Proto jsem ji tak dlouho neviděla. Hledala jsem, kdo má číslo tři. Byla jsem zvědavá i vyděšená zároveň. Na fotce byl Marek. Můj spolužák ze třídy. Očima jsem rychle prolétla ostatní fotky. Chtěla jsem je spočítat, ale bylo jich moc. Najednou jsem uslyšela, jak prasklo prkno na zemi. Někdo tu je. Bála jsem se. Třepala jsem se strachy. Nechtělo se mi otočit, ale nakonec jsem se otočila. Nikde nikdo. To se mi ulevilo. Světlo pomalu zeslabovalo. Naposledy jsem se podívala na obrazy a zjistila jsem, že jsem tam zahlédla i sebe. Nevšimla jsem si však, jaké mám číslo. Rychle jsem utíkala po schodech nahoru...