Smrt je blízko

Minulost nechám za sebou

,, Lukáši, okamžitě se vrať zpět! Potřebuji nutně zpět. Nemohu tam ty dva jen tak nechat...," naléhala jsem. ,,Ne, ani náhodou. Jsem rád, že už jsme pryč. Podruhé se nám utéct už nemusí podařit." ,, No tak... Prosím," vzala jsem ho za ruku. ,, Prosím, Luku..." udělala jsem na něj psí oči a doufala, že to zabere. ,, Prosím..." ,,Už jsem řekl, Tery, já se tam nevrátím!" To mě naštvalo. ,,Jak chceš," vstala jsem. ,,Jestli tam nepojedeme, tak s tebou nadobro končím, Lukáši!" vstala jsem. Mlčel.
Došla jsem na kraj lodi a sundala si tričko. ,,Co chceš dělat?" zeptal se. ,, Skočit," odhodila jsem i kraťasy a skočila do vody. ,,Terko!" slyšela jsem ho ještě. Doufala jsem, že tu nejsou žraloci, ale když jsem to zvládla minule, tak teď taky. Lukáš mě zklamal...
Zanedlouho jsem doplavala zpět na ostrov. Ani jsem si neuvědomila, že vlastně moc dobře plavat neumím a vody nesnáším. Každopádně jsem to zvládla. Šla jsem hledat Martina a Juliuse. Z dálky jsem slyšela, jak se Lukáš s lodí vrací zpět. Záleží mu na mě. Usmála jsem se směrem k lodi a vešla do lesa.
Neříkám, že jsem se nebála, ale byla jsem už víc odvážná, než předtím. Chtěla jsem jen, aby se mnou odešli i ti dva. A zbytek se vymyslí pak.
Došla jsem do jeskyně. ,,Martine? Juliusi?" volala jsem. Nikde nikdo. Vešla jsem do místnosti, kde jsem si minule přečetla něčí deník.
U dveří mě málem trefil šlak.
Byli tam všichni. Všichni sourozenci. Byli... mrtví. Panebože!
Všichni tam leželi bez života. Zhroutila jsem se na zem. V tu chvíli jsem si všimla, že na stěně je krvi napsáno Smrt je blízko.
,,Tery?" uslyšela jsem Lukáše. ,,Co tu dělá..." v tu chvíli je uviděl,,sakra... Co se tu stalo? Musíme vypadnout!" Vzal mě za ruku a utíkali jsme zpět k lodi. Celou cestu jsem brečela. Já Martina milovala. Proč? Kdo jim to za takovou chvíli mohl udělat?
Odpluli jsme lodí a já se rozhodla, že minulost nechám už navždy za sebou...