Smrt je blízko

Sama

,,Luku, Luku, Luku! Kde jsi?" hledala jsem ho, když jsem se vynořila. Vykašlávala jsem vodu a dívala se okolo sebe. V té tmě nebylo nic vidět. ,,Pomoc..." křičela jsem, ale pak jsem si uvědomila, že by mě mohl slyšet někdo z té lodi. Co kdyby si mě všimli a třeba po mně začali střílet nebo něco takového? Proboha.

,,Haló?!" nevzdávala jsem to. ,,Slyšíte mě někdo?" začaly mi docházet síly. Pozorovala jsem, jak se vzdaluji od lodi, ze které jsem vyskočila sem do moře. Hrozně jsem se bála a byla mi zima. Nikde jsem nikoho neviděla a ani neslyšela. Sice jsem se bála o sebe, ale mnohem víc jsem se bála o Lukáše. Co když se utopil? Co když se mu něco stalo?...

Kousek ode mě jsem uviděla záchranný kruh. Doplavala jsem k němu a pořádně se ho držela. Bylo strašné ticho. Zůstala jsem sama. Úplně sama kdo ví kde. Byl to dost hloupý nápad sem jet. Byla jsem blbá! 

Nevím jak plynul čas. Asi jsem usnula vyčerpáním a vzbudila jsem se na nějakém ostrově. Ostrově?! To snad není pravda.

Jsem sama na nějakým ostrově? To není možné. Není! 

Vstala jsem a rozhodla se, že se tu trochu projdu a podívám se po ostatních. Tolik lidí se přeci nemohlo jen tak během chvilky ztratit. To se může stát jenom mně. 

Všude byly palmy. Procházela jsem se tím lesem nebo co to bylo. Rozhlížela jsem se okolo. Nikde nikdo. ,,Au!" něco mi spadlo na hlavu. Hrozně jsem se vyděsila. Podívala jsem se na zem. ,,Banány? Jak mi mohl na hlavu spadnout banán?" začala jsem se smát. ,,Doufám, že po něm neuklouznu," říkala jsem si pro sebe. 

Za mnou něco zapraskalo. Otočila jsem se. Medvěd! Ó můj Bože medvěd! ,,Sakra... Co to je za vtip?" začala jsem utíkat. Medvěd mě pronásledoval. ,,Tohle nemůže být pravda..." přeskakovala jsem kameny a větve poházené na zemi. Už jsem nemohla. Neměla jsem energii. A navíc si zkuste utíkat medvědu. 

Zakopla jsem a spadla kamsi do nějaké díry. Vzbudila jsem se znovu na pláži. ,,Že by to byl jen sen?" Sedla jsem si a dívala se na moře a na vycházející slunce. Uvědomila jsem si, že jsem opravdu sama. ,,Kéž by tu byl někdo se mnou..." Moc mi chyběl Lukáš. Přála jsem si se s ním ještě někdy vidět. Alespoň na chvíli a obejmout ho. Kde jen může být?! Rozbrečela jsem se... 

,,Ať jsi kdekoli... Mám tě moc ráda," řekla jsem do moře. Doufala jsem, že to Lukáš uslyší. 

,,Kde jsi? Luku, kde jsi?" sledovala jsem moře. ,,No... taky by mě to zajímalo," uslyšela jsem hlas za mnou.