Smrt je blízko

Zabít mě?

,,Ne, nečetla. Jen jsem se chtěla podívat, co v něm je..." ,,Na ten deník nikdy nešahej..." napomenula mě. Chtěla jsem znát odpovědi na své otázky, ale to by znamenalo, že by zjistila o tom, že jsem ten deník četla. To snad ne... Neměla bych jim věřit. Přeci je moc dlouho neznám. Co kdyby to byli...

S Pax jsem odešla ven z jeskyně. Rozhodla jsem, že se půjdu projít. Tedy tak jsem jí to alespoň řekla. Byla jsem zvědavá. Opatrně jsem vešla do jeskyně. Ohlížela jsem se, jestli mě někdo nesleduje. Nikde nikdo.

,,Ona četla ten deník!" stěžovala si Pax Augustinovi. Byli tam všichni sourozenci. ,,Říkala, že ne, tak ne. Já ji věřím," zastal se mě. Srdce se mi málem zastavilo. On mi věří. Věří mým lžím. ,,Já ji nevěřím... Nejsme tady od toho, abychom se s někým kamarádili," pokračovala. ,,A i kdyby to četla, tak co? Ona se bojí. Nev, o co tady jde..." řekl Julius. ,,Ano, přesně tak, bratře... Ona chce jen přežít. Viděla toho na lodi dost. Brzy ji pošleme domů," přidal se Fabian. 

,,Pošleme domů?" znovu se do toho vložila Pax. ,,Blbost! To by se do ní napřed neměl zamilovat Martin..." všichni se na něj podívali. Martin neměl slov. Pax se mi zdálo jako fajn holka, ale teď mě opravdu zklamala. 

,,Prostě ji zabijeme... " řekla rozhodně. ,,Cože?" vykřikl Martin s Juliusem zárověň. ,,Takže nejen Martin, ale on i Julius, jo? Co na ní vidíte?" odpovědi se nedočkala. Nemohla jsem se nadechnout. Co to je sakra za lidi? A já jim tak věřila... ,,No nic... Zabiju je sama. Stejně jako všechny na té lodi." 

Málem jsem omdlela. Přestala jsem cokoli vnímat. Nechtěla jsem slyšet už ani slovo. Utíkala jsem z jeskyně co nejdál to šlo. Otočila jsem se, jestli mě nepronásledují. A v tu chvíli jsem do někoho vrazila...

Oba dva jsme skočili na zemi. Proboha!  Je se mnou konec. Pax měě zabije... Proč?! Zůstala jsem nehybně ležet na zádech a zavřela jsem oči. Nechtěla jsem je otevřít. Už nechci nic vidět!

,,Terko?..." To nemůže být pravda. ,,Tery? Jsi v pohodě?" otevřela jsem oči. ,,Lukáši!" objala jsem ho tak, že spadl vedle mě. Rdostí jsem ho musela i políbit. Nemohla jsem tomu uvěřit. To snad není možný. ,,Tak ráda tě vidím! Kde jsi byl? Moc jsi mi chyběl!" Byla jsem radostí bez sebe. A pak mi to došlo... ,,Tohle je jen sen, že?" Bála jsem se odpovědi. Jestli ano, tak už jsem asi mrtvá.