Smrt je blízko

Naposled

Nikdo z nich nevěděl, kde přesně ta loď vlastně je. A tak jsme hledali. Jen mi přišlo divné hledat loď. Co je to za logiku? Vždyť se to tady přeci jen tak neztratí, ne?!
Šla jsem si sednout na kámen. Pozoroval jsem moře a přemýšlela, zda mi Julius s Martinem nelhali. Za mnou byly stromy, otočila jsem se a pod jedním z nich jsem uviděla knihu. Byla úzká, ani ne sto stran. Zaujala mě tím, že byla proužkovaná. Chtěla jsem ji otevřít, ale v tu chvíli mě kluci zavolali. Lekla jsem se. Chtěla jsem knihu zahodit, ale byla jsem zvědavá, co v ní je. Třeba je to další deník... Dala jsem si ji pod triko a doufala, že si toho nikdo nevšimne. Vyrazila jsem za nimi
Zrovna odněkud táhli tu loď. Nebyla moc velká. Většina byla vyrobena ze dřeva.  Nevěřila jsem tomu, že se to udrží na vodě. Úplně jsem se viděla, jak zase budu muset skákat do moře. Hrůza.
,,Hm...s tím určitě někam doplujem," řekla jsem ironicky. Nikdo si mé poznámky ani nevšiml. Lukáš ihned nastoupil dovnitř. ,,Z venku to sice nevypadá, ale je to pěkná loď," zvolal na mě můj kamarád. ,,Tak to jsem zvědavá..." chtěla jsem nastoupit, ale pak jsem si vzpomněla, že na mě koukají ti dva. Knihu jsem nenápadně hodila na palubu a šla za nimi.
,, Takže..." začala jsem, ,,budete mi chybět. A hrozně moc vám děkuju." Usmáli se na mě. Každého z nich jsem objala. ,,Ty nám budeš taky moc chybět..." ,, Máme tě rádi," otočila jsem se k nim zády, jinak bych se asi rozbrečela. Navíc jsem se bála toho, co s nimi bude dál. Co když je jejich sestra zabije? Vždyť nic zlého neudělali, ale kvůli tomu, že budu pryč, se asi dost naštve.
Nastoupila jsem do lodi. Přála bych si zůstat, ale musím se vrátit domů. Ostatní už mají určitě starosti. Pokud mi tedy už nevykopali hrob...
Měla jsem rodinu a své přátele moc ráda, hlavně Lukáše, ale v hloubi duše jsem věděla, že v srdci mám i tady ty dva. A nevěděla jsem, co dělat. Jen jim zamávat a uchovat je v paměti. Nakonec jsem se opravdu rozbrečela. Seskočila jsem z lodi dolů a utíkala za nimi. ,,Terko!" volal na mě Lukáš, ,, vrať se!" Jenže já jo neposlouchala. Musela jsem je naposledy obejmout. A naposledy vidět jejich úsměv. ,,Nemůžete jet s námi?" navrhla jsem. ,,Ne, promiň. Nemůžeme..." řekl mi zklamaně Julius. ,,A proč?" chtěla jsem vědět. Nikdo z nich mi neodpověděl. Lukáš za mnou přišel a odtáhl mě od nich. Vytrhla jsem se mu a skočila jsem do náruče Martina. Ten to nečekal a tak jsme skončili na zemi v písku. Rozesmál se. ,,Co blbneš?" Políbila jsem ho, aby byl zticha. Přála jsem si, aby tahle chvíle trvala navždycky. Jenže všechno jednou končí.
Nakonec jsem musela do té blbé lodi nastoupit. Teď už opravdu naposled jsem jim zamávala a sledovala jsem, jak se mi pomalu vzdalují z dohledu a taky ze života...