Že párty je bezpečná? To jsou kecy. Nikdy nevíte, co se tam může stát. Během chvilky můžete přijít o všechno. Opravdu o všechno. Dokonce i o svůj život.
Lukáš se usmíval. Ruce v kapsách a rozhlížel se okolo. ,,To není možný! Já se o tebe tak bála," utíkala jsem ho obejmout. Objetí mi oplatil... ,,Já o tebe taky," bylo na něm však něco jiného, ale co?! Zdál se mi takový zaražený. V tu chvíli jsem to však neřešila...
Povídali jsme si o moři a o tom, kde asi tak mohou být ostatní a kdo může za to, co se stalo na lodi. Den rychle utíkal.
Seděli jsme na pláži vedle sebe a sledovali západ slunce. Byla to krása.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Obloha ze zbarvila do žluto-oranžové a já se už necítila sama. Neřešila jsem to, co bude dál. Řešila jsme jen to, že Lukáš je tu se mnou. To bylo pro mě to největší štěstí.
Ráno jsem se probudila, ale on nikde. Že by se mi ten včerejší den jen zdál? To snad ne! ,,Lukáši?" vstala jsem co nejrychleji to šlo. ,,Jsi tu?" nikde nebylo nic slyšet. Jen šumění moře. ,,Jsi tu někde?!" volala jsem a pomalu začínala panikařit. To nemohl být jen sen! Byla to realita a já to moc dobře vím.
,,Tady jsem... Au..." hned jsem se uklidnila. ,,Nepanikař. Terko, uklidni se... Šel jsem jen sehnat něco k snědku," spadl mi kámen ze srdce. ,,Uf... To se mi ulevilo. Víš jak jsem se vyděsila?!" Vzala jsem si od něj banán a snědla ho. ,,Snad mi nechceš tvrdit, že tu jsou jen banány?" naštvala jsem se. ,,No... já to netvrdím, ale copak tu vidíš něco jiného?"
,,A co budeme dělat teď? Musíme se přeci nějak dostat domů. Určitě nás hledají..." bála jsem se. Všimla jsem si, že na chvilku mu zkameněl pohled. Byla jako tělo bez duše. Prostě úplně mimo. ,,Hej..." zamávala jsem mu před obličejem. ,,Co je?" ,,Nic," odpověděl. ,,Jen jsem se zamyslel," zdálo se mi to divné. On a zamýšlet se nad něčím? To nikdy nedělal. Dál jsme to však neřešila.
,,Co kdybychom se dnes tady trochu porozhlédli?!" navrhla jsem. Byla jsem zvědavá a chtěla jsem vědět, kde to vlastně jsme. ,,Porozhlédnout? Jako vážně? No já nevím... Mně se nechce." Tomuhle jsem nemohla uvěřit. Mu se nechce?! Lukáš byl snad jediný kdo miloval dobrodružství a ty jeho procházky... Ty byly skvělé. Takové nezapomenutelné vzpomínky spolu máme. ,,Proč se ti nechce? No ták..." přemlouvala jsem ho. ,,Promiň, ale já vážně nechci." ,,Jako vážně? To tady chceš jen tak sedět a nic nedělat? Co když tu bydlí nějací kanibalové?" ,,Blbost!" a to je vše, co mi v tento den řekl.
S mým nejlepším kamarádem se něco dělo, ale já nevěděla co. Nemohla jsem mu pomoct a on mi to nechtěl říct. Trhalo mi to srdce na malé kousíčky...a pak na ještě menší...
Jak se vám to líbí? Budu ráda za hvězdičku, komentář, či cokoli jiného... :)
