Smrt je blízko

Tma

Vzbudila jsem se v nějaké tmavé místnosti. Pořádně jsem ani nevěděla co se to vlastně doopravdy stalo. Otočila jsem se na bok a dívala se před sebe. Naproti mně byla rozsvícená svíčka. Bála jsem se. Bála jsem se toho, že mě teď někdo zabije, že umřu. Je mi teprve osmnáct. Mám celý život před sebou. Takhle brzy to všechno nesmí skončit. Ještě nemám ani dodělanou školu. Proč jsem byla tak blbá a šla sem? Mohla bych být v bezpečí domova, ale místo toho tady začínám bojovat o svůj život. A kdo mi to vlastně udělal? Nevěřím tomu, že by to mohl být Lukáš. Tomu nevěřím. ,,Haló?" řekla jsem potichu. Obávala jsem se toho, že někde tady je ten, kdo mi to udělal. A ani jsem nechtěla myslet na to, co by se mi stalo, kdyby zjistil, že jsem se vzbudila. I tak jsem to riskovala. ,,Je tu někdo?" řekla jsem už mnohem hlasitěji. Nikdo se však neozval. Sedla jsem si a pozorovala světlo svíčky. Najednou se kolem světla něco mihlo. Jako kdyby tudy někdo rychle prošel, ale neslyšně. Ztuhla jsem strachy, ale asi se mi to jen zdálo. Opatrně jsem vstala a šla hledat východ. Svíčkou jsem si pomohla, abych viděla na cestu a nezabila se. 

Prošla jsem všechny místa. Ohmatala jsem snad celou zeď, ale nikde jsem nenašla dveře. On mě tu někdo zazdil? To nedává logiku. Snad přeci jsem se sem musela nějak dostat. A zazdít? Blbost! Procházela jsem se po malé místnosti dost dlouho. Neměla jsem však pojem o čase. Jak dlouho tu jsem? Proč tu vůbec jsem? A co ostatní? Hledají mě? Nebo se na mě vykašlali stejně jako na Vaška? Začala jsem panikařit. Jako kdyby se ke mně stěny přibližovaly. Místnost byla čím dál menší. Začalo mi být hrozné horko. Svíčka už dohořívala. ,,Musím se uklidnit. To zvládnu. Bude to v pořádku. Všechno bude zase v pohodě..." přesvědčovala jsem sama sebe. 

Nevím, proč mě to nenapadlo dřív, ale co když je vchod někde v podlaze? Po čtyřech jsem hledala něco, čím by se otevřel nějaký vchod sem. Cokoli, jen abych tu už nemusela být. Připadala jsem se jako nějaký ožrala. Svíčka už zhasla. Nezbylo mi, než tu zůstat úplně po tmě. Nejhorší bylo, že mám klaustrofobii, což pro mě byla opravdu hrůza. Jako kdyby mě pohřbili za živa. Už jsem panikařila úplně. Lehla jsem si na podlahu, schoulila jsem se do klubíčka a nadávala si za to, jak jsem blbá. 

Po asi hodině jsem, možná to bylo i víc, jsem něco uslyšela. Někdo na mě promluvil. ,,Terko, nevzdávej se. Nikdy jsi nic nevzdala. To zvládneš!" jako kdybych to říkala já, ale přísahala bych na to, že jsem to neřekla. Kdo to teda byl? To není důležité. Důležitější je to, že mi ten hlas dodal odvahu. Byl nějak povědomý, ale nemohla jsem si vzpomenout, kde jsem ho slyšela. 

Znovu jsem vstala. Začala jsem se rychle procházet, až zuřivě. Chtěla jsem odsud vypadnout. Za chvíli, nevím proč, jsem skákala jak blbec. ,,Třeba se někam propadnu," myslela jsem si. A opravdu. Nemohu tomu uvěřit, ale někam jsem se propadla.