Smrt je blízko

Hlasy

Otevřeli se dveře. Pomalu jsem došla k nim a podívala se na chodbu. Hudba ztichla. Nikde nikdo. Vyšla jsem ze dveří a šla do protějšího pokoje, který byl také otevřený. Nic. Jen postel zaházená oblečením. Nic víc. Bylo to moc divné... 

,,Kde sakra všichni jsou?" začal Lukáš... ,,To snad není pravda..." přidal se Petr. Z ničeho nic začala hrát hudba. Vyšla jsem z pokoje a utíkala se podívat, kdo to zapnul. ,,Ne, počkej," slyšela jsem ještě jak na mě volají. Já je ovšem ignorovala. Pak už si nic nepamatuji...

Myslím, že jsem ale slyšela nějaké hlasy, hlasy, které mi furt něco říkaly...

Musíš utéct! Terko, uteč! Tady nesmíš zůstat.Já neposlechla a zůstala trčet tady. Tady v té tmě. Je tu zima. Mrznu. Prosím uteč. Utíkej! Už moc času nezbývá, než si pro tebe přijde... Až přijde, tak pak už to bude opravdový konec. Vzbuď se! Prosím... Zavolej pomoc. Terezo!!!! 

Už se blíží. Slyším jeho dech. Ne! Ne! Ne! To nemůže být pravda. Ona to zvládne. Musí to zvládnout. Vstávej. Než bude příliš pozdě. Něž tě zahlédne a ty budeš v pasti. Nesmíš se tomu poddat. Věříme ti. Tak začni vnímat!

Honem! Vzbuď se! Už nemáš moc času. Prosím! Terko! Terko! Zdrhej! Pokud neutečeš, tak je konec. No tak...

Pak už jsem nic neslyšela. Bylo mi však jasné to, že je se mnou konec. Opravdový...

A pak znovu ty hlasy...

Nedívej se na mě tak! Ona to zvládne. Musíš jen věřit. Naděje umírá poslední...

,,Au!" někdo mě hodil na studenou podlahu. ,,Co se to se mnou děje? Kde to jsem?" probrala jsem se. Byla tam tma. Jen jedna svíčka hořela. Bolela mě hlava. Snažila jsem si vybavit, kdo se mnou mluvil a jak jsem se tady ocitla. Sedla jsem si a dívala se kolem sebe. Kdo si to jen se mnou takhle zahrává?

,,Terko? Terko? Jsi to ty?" uslyšela jsem hlas Lukáše. ,,Luky? Kde jsi?" ptala jsem se a už jsem se tak moc nebála. ,,Tady..." dotkl se mě. Radostně jsem ho objala. Byla jsem moc šťastná, že je tu se mnou. ,,Jsem moc ráda, že jsi tu." 

,,Taky jsi slyšel ty hlasy?" zajímalo mě. ,,Jaké hlasy?" ,,Aha... To je fuk. Kde je Petr?" zeptala jsem se. ,,Nevím... Teď se hlavně musíme dostat odsud." ,,Z této místnosti se asi nedostaneme..." vzdala jsem to. ,,Nemyslím místnost, ale loď. Však já nějak vymyslím plán, to se neboj," usmála jsem se. Alespoň on to nevzdává, na rozdíl ode mě. 

,,Zajímalo by mě, jaký blbec má tohle všechno na svědomí," řekl potichu Lukáš. ,,Asi někdo, kdo má hodně klíčů. Ten člověk není v poho. Já jsem furt jen někde zavřená. Až zjistím kdo to je, tak ho..." ,,Pšt...Ticho," skočil mi do řeči. 

Uslyšeli jsme na chodbě kroky. ,,Tak a co dál?" ptal se jeden z nich. ,,Co by? Se zbavíme těch zbylých a loď bude naše." ,,Naše? Chceš říct šéfova, ne?" vložil se do toho třetí. ,,No jo... Šéfova. Já bych se už rád vrátil k rodině. Nechci být zločinec..." prošli kolem našich dveří. Pomalu jsme ani nedýchali. I když to nedávalo logiku. Oni snad vědí kde jsme, ne? ,,Zločinec? Vždyť to už dávno jsi," zasmáli se. ,,Víte co mám v plánu?" ,,Povídej..." zajímalo je. Podle hlasu tam byli dva starší muži a jeden asi tak stejně starý jako my. Ani jeden hlas jsem nepoznávala. ,,Dneska v noci..." a dál už jsme je neslyšeli. Sakra! ,,Zbytek věty se už asi nedozvíme..."