Smrt je blízko

Jsem paranoidní?

Byla jsem v dost velkém šoku. Utíkala jsem po chodbě a hledala Lukáše. Okolo byla spousta lidí. Určitě si všichni mysleli, že jsem se zbláznila. Moc dobře jsem před sebe neviděla. Zaprvé tu bylo fakt dost lidí, kteří se pořád pohybovali, za druhé jsem neviděla přes voje dlouhé vlasy a za třetí mám metr šedesát, takže to nebylo zrovna nejlepší. Lukáše jsem však nemohla nikde najít, tak jsem se rozhodla, že najdu Marka. Chtěla jsem ho alespoň zkusit varovat. Možná jsem paranoidní, ale co kdyby to opravdu byl nějaký plán na to, jak nás tu všechny zabít?! 

Marka jsem zahlédla, jak míří do nějakého pokoje s holkou. Samozřejmě. Co jiného se dalo čekat. Holku jsem moc dobře nezahlédla. Všimla jsem si jen toho, že má dlouhé blond vlasy, které se jí krásně vlní. Rozeběhla jsem se k nim. Cestou jsem však narazila do nějakého kluka. Upadla jsem na zem. ,,Jé, promiň. To jsem opravdu nechtěl. Omlouvám se. Kam tak pospícháš? Odsud se utéct nedá..." zasmál se a pomohl mi vstát. Taky jsem se zasmála. Sice to asi myslel z legrace, ale z jeho slov mě doopravdy zamrazilo. Chvíli jsme stáli naproti sobě. To byl teda pěknej trapas. Určitě jsem byla červená jako zadek paviána. 

Všimla jsem si, že ten kluk je celkem pěkný. Měl až moc krátké tmavé vlasy, překrásně modré oči a byl dost vysoký. Jeho úsměv byl okouzlující. Na pravé ruce měl tetování, ale nepřečetla jsem, co je tam napsané. ,,Dík... No, to spíš já bych se měla omluvit. Nedívala jsem se okolo..." ,,To je v pořádku," skočil mi do řeči. ,,A mimochodem... já jsem Ondra," podal mi ruku. ,,A já Terka, ráda jsem tě poznala Ondro, ale teď už musím..." ,,Opravdu už musíš? A kam?" Podívala jsem se za něj, jestli tam nebude Marek, ale už tam nebyl. ,,Prostě někoho tady hledám..." už začal být otravný. ,,No a spěchá to hodně?" zajímalo ho. ,,Ne asi blbečku. Tady utíkám, div se nezabiju a prý jestli to spěchá..." říkala jsem si v duchu. ,,Celkem jo,..."usmála jsem se a chtěla odejít. ,,No tak, snad se brzy zase potkáme, Terko." Řekl a nechal mě jít.

Ondra mi přišel trochu divný, jako kdyby něco skrýval. A co když on je ten, který tam dal ty fotky a teď se nás snaží zabít?! Asi jsem už paranoidní... Šla jsem za Markem, ale v pokoji, do kterého vstoupil s nějakou dívkou, už nebyl. Zatracenej Ondřej! To určitě udělal schválně.

Chodila jsem po lodi a hledala někoho, koho bych znala. Hlavně bych byla nejraději, kdybych našla Lukáše. Už se tu začínám bát. A hlavně se bojím toho, že by se mu mohlo něco stát. Takové myšlenky jsem co nejrychleji zahnala pryč. Nedokázala bych si to ani představit...  

,,Terko!" někde na mě zavolal. Poznala jsem, že je to Lukáš. Konečně. Rozběhla jsem se k němu a skočila mu do náruče. ,,Lukáši! Tak dlouho tě tu hledám, už jsem se začínala bát, že se ti něco stalo." ,,Co by se mi mělo stát?" opatrně mě pustil na zem. ,,No víš..." zvážněl. ,,Půjdeme si někam sednout...já ti musím něco říct," souhlasil.

Posadili jsme se do nějakého dalšího pokoje. Každou chvíli mě překvapilo, kolik je tu místností. ,,Tak co se děje?" zeptal se mě. Všechno jsem mu povyprávěla. ,,Co když nás tu chce někdo zabít?" bála jsem se. ,,Blbost. Petr tady zná každého. Nepustil by sem jen tak někoho. Na to určitě existuje logické vysvětlení..." To mě naštvalo. ,,Takže ty mi nevěříš?" ,,Ale ovšem že věřím... Jen... tady ta loď je dost velká a to, že tady někoho nenajdeš, neznamená, že je mrtvý." ,,A co když ano? Luku, já jsem na té fotce taky!" Objal mě kolem ramen. ,,Neboj, není to tak, jak si myslíš. Všechno bude v pořádku..." V tu chvíli mě někdo silně udeřil do hlavy...