Smrt je blízko

Co bude dál?

,,Zavolám někomu, aby pro nás přijeli. Tohle je fakt blbej vtip," řekl Lukáš a vzal telefon do ruky. ,,To není vtip," řekla jsem téměř neslyšně. ,,Sakra!" Všichni jsme se otočili na Luka. ,,Co je?" ,,Není tu signál," vrátil mobil do kapsy. Podívala jsem se na svůj mobil. ,,Nic... To je jak v nějakým blbým hororu," snažila jsem trošku změnit náladu ostatních. Došlo mi, že to byla blbost. ,,Petře kde máš mobil?" zeptala jsem se. ,,No, mám ho... Kruci! Měl jsem ho v kapsy, ale už tu není. Není na stole?" ,,Ne." 

,,Jdu se po tom telefonu kouknout, já ho taky nemám," řekl Tomáš. ,,To bys byl hodnej..." Zabouchl za sebou dveře a my z vedlejších pokojů uslyšeli hlasitý smích lidí, kteří se tu ještě pořád bavili. 

Po dvaceti minutách mi to už přišlo opravdu divné. Tom stále nepřišel. Vstala jsem a šla se po něm podívat. Zmáčkla jsem kliku, ale dveře nešly otevřít. Zkusila jsem to znovu. Dveře jsem přímo páčila. Ostatní se na mě divně dívali. ,,Nechceš nám říct, že ty dveře nejdou otevřít?" naštval se Petr. ,,No..." ,,Uhni," řekl mi. Ustoupila jsem a čekala, až ty dveře otevře. ,,A do háje..." 

,,To je blbost! Nemůžeme tady zůstat. Lidi neblbněte." Lukáš vzal židli a snažil se pomocí ní rozbít dveře. ,,Co to je sakra za dveře?" Petr mu šel pomoct. ,,Možná až přijde Tom, tak..." ,,Ten už nepřijde! Buď je mrtvej a nebo nás tu zabije. Nic jiného neexistuje. ,,Ááááá" z chodby jsme najednou uslyšeli něčí křik. Všichni ztichli a pomalu ani nedýchali. ,,A co to okno tady?" napadlo mě. ,,Tím bychom se mohli dostat pryč..." ,,Ale je malý..." Podívali jsme se na Lucku. ,,Cože?! Já? Já ne..." odmítala. ,,Ale no tak, Luci... To zvládneš," přemlouval ji její brácha. 

Po pár minutách konečně souhlasila. ,,To zvládneš," podporovali jsme ji. Bála jsem se o ní. Dole pod oknem byla jen malá část lodě, pak už bylo jen hluboké moře... A smrt.

Lucie vylezla na okno a opatrně slezla na druhou stranu. Byli jsme šťastní, že to zvládla. ,,Teď už jen přelézt k druhému oknu." ,,Skvělý!" podporovali jsme ji. Konečně došla k druhému oknu. Lucka se usmívala, když tam došla, ale za chvíli ji to přešlo... 

,,Proboha..." řekla a byla jako omámená. ,,Co je?" zajímalo mě. ,,Hááá....další," řekl někdo chraplavým hlasem, který jsem nepoznávala. ,,Vrať se! Dělej!" křičeli jsme na ni. ,,Ááááá.... To není možný! Nééééééééééé!" sklouzla ji noha a spadla. My všichni jsme přihlíželi tomu, jak Lucka umírá a nemohli jsme ji nijak pomoct. 

,,To né!" křičel Petr, kterého jsme museli držet, aby za ní neskočil. ,,Ona neumí plavat! Luci!" Dívali jsme se po ní do moře, ale nikde nebyla vidět. ,,Proboha! Co budeme dělat?" Bylo jasné to, že se už nikdy nedozvíme co a koho viděla. Začínala jsem se bát ještě víc než předtím. Co bude dál?...