Smrt je blízko

Co mi tají?

Šli jsme na pláž. Sedli jsme si do písku a pozorovali to nádherné modro všude kolem nás. ,,Jak ti je? Prý jsi včera v noci byla nějaká divná..." zajímal se. ,,Nevím... Bylo to skutečné. Opravdu. Jen k tomu nemám důkazy..." ,,K čemu?" zarazila jsem se. ,,No k tomu, že po mně někdo házel nože," vysvětlila jsem mu. Furt mi vrtalo hlavou, kdo to jen mohl být. 

Martin se ke mně přisunul a chytl mě za ruku. Co tady mají všichni furt s tím držením se za ruku? To jsou nějací úchylové na ruce nebo co. ,,A co když ti řeknu, že vím kdo to byl?" díval se mi do očí. To jsme nečekala. ,,Cože? Opravdu to víš?" byla jsme zvědavá. Sand si ze mě nedělá srandu.

,,Vím..." řekl potichu. ,,A jak je to možné? Vždyť jsi tam ani nebyl." Podíval se do dálky. ,,Ale byl, jen jsi mě neviděla. ,,Jestli mi teď řekneš, že jsi to byl ty..." zasmál se. ,,Ne, nebyl. Líbíš se mi. To bych ti neudělal," usmál se na mě. Líbím se mu? Vždyť ho znám jen pár hodin. Zajímalo mě, jak dlouho mě zná on. ,,Jak se to můžu líbit? Vždyť se ani neznáme..." ,,Vím toho o tobě dost." ,,Cože? Jak? Odkdy mě znáš?" ,,Pšššt," dal mi prs na rty. ,,Uklidni se Terko," políbil mě. On mě opravdu políbil. A já mu to oplatila. To snad není možné...

,,Tohle je pro tebe..." Dal mi prsten. On má snad všechno do puntíku naplánované. ,,Prsten, který tě bude ochraňovat od všeho zlého. Vím, co se ti stalo na lodi..." Nechtěla jsem na to teď myslet. ,,Pššt," udělala jsem to stejné, co před chvílí on. 

Takhle nějak jsme trávili celý den. Pak mě zavedl do jeskyně, kde byli ostatní sourozenci. Jako první upoutalo jejich pozornost to, že se  s Martinem držíme za ruce. A pak ten prsten. Podívali se po sobě, ale nikdo nic neříkal. 

,,Vítáme tě tady Terezo," poprvé promluvil Fabian. ,,Posaď se u nás..." Měli nádherný nábytek, který tady předtím nebyl. Ani jsme se nenamáhala přemýšlením nad tím, kde to vzali. Ale pak mi to došlo... Loď. Tohle je nábytek z lodi. Proboha!

Snažila jsem se uklidnit. Když odsud mají nábytek, tak tu někdo musí být i ti mrtví. ,,Jsi v pořádku?" staral se Julius. Kývla jsem hlavou. Na víc jsme se nezmohla. Všichni na sebe udělali vyděšený pohled. Že by mi opravdu viděli do hlavy?

Přisedli si ke stolu. ,,Musím se ti s něčím svěřit," řekl Julius. Martin mě pozoroval. Poslouchala jsem. ,,My nejsme obyčejní lidé," začal a já se bála pokračování. ,,Ale byli jsme obyčejní," vložil se do toho Martin. ,,To sem nepleť," okřikla ho Pax. ,,No jednoduše...." přemýšlel Julius. ,,Jsme potomci..." začal Fabian. V tom dovnitř vešlo pár lidí z kmene. ,,Co se děje?" přišel k nim Augustin. 

Dovlekli s sebou nějakého kluka. Byl mrtev. Z dálky jsem to moc nepoznala, ale přišel mi povědomý. Přistoupila jsem blíž. Ten kluk měl hrozně krátké tmavé vlasy... Ondra. To je ten kluk, do kterého jsem tenkrát vrazila na lodi. A má i to tetování. ,,To snad není možný..." řekla jsem si pro sebe. ,,Ty ho znáš?" zeptal se mě Augustin. ,,Jo, je z té lodi..."