Smrt je blízko

Byl to on?

Je se mnou konec. Určitě mě tu zabijí. Proč jen jsem byla tak blbá a hrála si na odvážnou? Proč? 

Už jsem přestala věřit v nějakou naději. Prostě ať už to mám brzy za sebou. Jo, to bude nejlepší. Nikdo z nás tu nebude věčně. To je jasné...

Za stromem jsem v dáli někoho uviděla. ,,Panebože..." řekla jsem potichu. ,,To je přeci Lukáš!" znovu jsem se tam podívala. Byla mu vidět jen ruka, ale i tak jsem věděla, že je to on. ,,Lukáši! Pomoc!" bylo mi fuk, jestli mi ti neandrtálci rozumí. Chtěla jsem být s Lukášem. 

Chtěla jsem, aby jsme se společně vrátili domů a užívali si legrace. Každý den si psát na facebooku mi celkem dost chybělo. Naše návštěvy diskotéky. A hlavně naše čtvrteční večery, kdy jsme se spolu dívali na nějaký film a povídali si až do půlnoci a ráno jsme vždy přišli pozdě do škole... Jo, to bylo skvělé. Jenže teď tomu, že se to bude opakovat, moc velkou šanci nedávám. 

,,Luku! Prosím...pomoz mi!" ztratil se. Že by se mi to jen zdálo? Přeci jsem ho tam viděla. Nebo snad ne? Měla jsem hlad a žízeň. Tak strašnou žízeň... Ten chlap mě pořád někam vedl a já už nemohla. Nohy mě bolely a energii jsem žádnou neměla. Vzdala jsme to a normálně jsem si lehla na zem. Ať mě tu klidně ušlapou. Už je mi to jedno...

Jenže oni se zastavili. To jsem nečekala. Začala jsem se bát, co bude následovat...

Raději jsem zavřela oči a v duchu jsem si říkala básničku, kterou jsme se naučila když mi bylo patnáct a stále ji mám v paměti. 

Naděje že umírá poslední?

Tomu já už dávno nevěřím. 

Smůlo, jen si klidně přisedni.

Já si to všechno prověřím.

To, že život je zbytečný....

To, že se každý jednou ocitne v pasti...

To, že každý život je výjimečný...

To, že jsme sami v této vlasti...

Po smrti mi bude líp.

To už přeci dávno vím.

Smutek nebudu muset na nikoho lít.

Ty jsi pro mě přeci vším...

Už si nepamatuji, jak to bylo přesně, ale nějak tak přibližně jsem si to poupravila podle svého. Chtěla jsem myslet na cokoli jiného, než na tuto realitu, která mě zabije. 

Slova v básni se mi čím dál víc pletly a bylo mi to jedno. Moje láska k poezii pomalu mizela. Přemýšlela jsem, jestli mám být optimista, pesimista či realista... Nakonec jsem se nerozhodla ani pro jedno. Otevřela jsem oči a uviděla něco, na co budu vzpomínat ještě dost dlouho...