Tutoring by love

64) - Pomsta (THE END)

Julie

 

O dva měsíce později

 

,,Julie, mám pro tebe překvapení,“ řekl Harry, když se na mě zezadu natiskl a políbil mojí odhalenou šíji. Otočila jsem kohoutkem a zastavila příval vody.
,,Vážně? A kde je?“ zeptala jsem se, otočila se k němu čelem a objala ho kolem krku.
,,Musíš jít za ním. Myslím, že tohle za tebou jen tak nepřijde,“ dodal a vědoucně se zasmál.
Protočila jsem oči a dál se věnovala nádobí, které bylo ze snídaně zašpiněné. Zrovna jsem stála v kuchyni mého domu, pouze v Harryho tričku, které mi s mým břichem bylo akorát. Už na mě tak neviselo a to se mi nelíbilo.
,,Nikam se mi nechce,“ zabručela jsem.
,,Notak. Je to kousíček a pojedeme autem,“ přemlouval mě a nepřestával líbat každičký kousek mého krku.
Povzdechla jsem si a přikývla.
,,Fajn. Tak toho ale nech. Rozptyluješ mě,“ dodala jsem a odtáhla se od něj.
,,Nemůžu si pomoct,“ pokrčil rameny, usmál se, ale nechal toho. Sedl si za pult a sledoval mě. ,,A kdy se půjdeš obléct?“ promluvil po chvíli.
,,Moment, jenom to dodělám.“ Slyšela jsem, jak židle, na které Harry seděl, zaskřípala a já pak sledovala Harryho záda, mířící do obýváku. O chvíli později se ozval zvuk televize a Harryho tichý smích. Zavrtěla jsem hlavou, domyla poslední talíř a šla se převléct.
Vzhledem k tomu, že jsem v sedmém měsíci svého těhotenství, břicho jsem měla jako pátrací balon a já čekala, kdy se začnu vznášet. Opravdu mě to štvalo. Vídala jsem znechucené pohledy lidí na ulici, šeptání na každém kroku a i když jsem se to snažila ignorovat, žralo mě to zevnitř. Jak málo stačí k pomluvám, že?
,,Harry. Můžeme jít,“ řekla jsem, když jsem v džínech, bílém tílku, přes které jsem měla kostkovanou košili, sešla po schodech do obýváku, kde se stále rozvaloval Harry.
,,Jop,“ přikývl a s lehkým zafuněním se zvedl.

Po celou dobu co jsme jeli, což bylo necelých deset minut, v autě vládlo ticho. V posledních dnech to mezi námi tak nějak skřípe. Byla jsem si vědoma toho, že víc jak polovinu všech našich hádek zaviňuji já, ale vždy jsem jako výmluvu použila svoje těhotenské hormony, které teď byly rozvířené. Za jeden den jsem dokázala vystřídat i dvacet nálad.
Když Harry zastavil, zamrkala jsem a rozhlédla se kolem. Stáli jsme na malém náměstíčku. No, náměstíčku. Spíš to bylo několik bytových domků vedle sebe, před kterými stála kašna. Ale i přesto to ve mě budilo přívětivý dojem.
,,Kde to jsme?“ zeptala jsem se a natáhla se po klice.
,,Neřeknu. Tohle ještě není to překvapení,“ dodal, vystoupil a dohnal mě. Když jsem se chystala rozejít směrem ke kašně, chytil mě za zápěstí a stáhl mě zpátky.
,,Co je?“ vyjekla jsem a narazila do jeho hrudě.
,,Kam si myslíš, že jdeš?“ zasmál se, z kapsy svých kalhot vytáhl nějakou látku a zamával s ní ve vzduchu. Zamračila jsem se, když jsem v neurčité látce neurčitého tvaru rozeznala šátek.
,,Ne, Harry ne. Prosím,“ zaúpěla jsem.
,,Neboj se. Budu tě celou dobu držet za ruku. Nepustím tě ani na chvilku,“ konejšil mě, když si mě k sobě otočil zády a šátkem mi překryl oči.
,,Fajn, ale jestli zakopnu, stáhnu tě sebou,“ pohrozila jsem a pevně chytila jeho ruku. Zasmál se a rozešel se. Dělala jsem rozvážné kroky, krůček po krůčku a vedle sebe slyšela Harryho smích.
,,Lásko, tady je rovná, betonová cesta. Můžeš jít normálně,“ řekl po chvíli. Odfrkla jsem si a stále dělala pomalé kroky.
,,Pozor, obrubník,“ upozornil mě a proto jsem udělala dlouhý krok. ,,Ten obrubník nemá dva metry,“ zasmál se Harry a já stiskla jeho ruku víc.
,,Mlč,“ sykla jsem a pak pokračovala v dělání stejných krůčků, jako předtím.
Najednou jsem místo červencového sluníčka ucítila chlad a zvláštní vůni.
,,Tady je výtah, tak opatrně,“ řekl, zatímco jsem poslouchala zvuk otevíraného výtahu. Přikývla jsem a opatrně nastoupila. Slyšela jsem, jak Harry zmáčkl nějaké tlačítko, načež se výtah s cuknutím rozjel.
,,Jsme tady,“ šeptl Harry a zase uvěznil mou ruku ve svojí.
A zase jsme šli. Stejným stylem, stejným tempem a Harry se zase smál.
,,Jsem ráda že tě bavím,“ zavrčela jsem, ale moje koutky se lehce nadzvedly.
,,Teď stůj a ani se nehni,“ upozornil mě. Vystrašená tím, co za mnou je, jsem se přitiskla na Harryho a odmítala ho pustit. Slyšela jsem cinkání klíčů a následné otevírání nějakých dveří.
,,Můžeš mi už prosím říct, kde to jsme? Ta tma mě začíná štvát,“ řekla jsem nevrle a přes šátek si promnula oči.
,,Ještě chvilinku. Dej mi ruku,“ dodal, chytil mojí ruku a táhl mě. Někam. Stále nevím kam.
,,Tak fajn. Můžeš si sundat šátek,“ řekl po chvíli, kdy se ozývaly pouze naše kroky.
,,Konečně,“ vydechla jsem a rychle si sundala šátek. Chvíli jsme mrkala a zvykala si na světlo, které uhodilo do mých očí.
,,Ehm..kde to jsme?“ zeptala jsem se nechápavě, když jsem zjistila, že stojíme uprostřed nějaké místnosti, mě neznámé.
,,Tohle je obývák. Seznamte se,“ řekl s úšklebkem Harry. ,,Julie, obývák. Obýváku –“
,,Nemyslím, co tohle je. Myslím...kde a proč tu jsme?“ zeptala jsem se znovu.
,,Tohle, moje milá, těhotná přítelkyně Julie...tohle je byt. Náš společný byt,“ opravil se a po tváři se mu rozlil široký úsměv.
,,Cože?“ vyjekla jsem a rozhlédla se.
Byl to v podstatě krásný byt. Teda jenom ta část, kterou jsem zatím měla tu čest vidět. A to byl obývák, který se prolínal s kuchyní. Kuchyně byla sladěná do kombinace černé a červené barvy, tudíž stěny byly nabarveny krvavě rudou barvou a výbava byla černá a naleštěná.
Obývací pokoj měl taky černé vybavení, ale jeho stěny byly bílé. Byl tu černý, kožený gauč, černý konferenční stolek, černá křesílka. Všechno černé a od pohledu drahé.
,,T-to je...“
,,Naše? Ano, je to naše,“ přikývl a usmál se. ,,Pojď. Ukážu ti pokoje,“ řekl nadšeně a táhl mě do chodby, ze které vedlo několik dveří. Harry otevřel ty první a já vešla do poloprázdné místnosti. Na zdech byla tapeta s raketami a na stropě motiv vesmíru. U zdi stál přebalovací stůl, nějaké skříňka, na které byly položené balíčky plenek. Vedle dveří stála další skříň, tentokrát větší. Několika kroky jsem k ní přešla, otevřela jí a pak se jenom kochala pohledem na úhledně složené komínky dětského oblečení.
,,A podívej,“ pronesl tiše Harry a ukázal do rohu místnosti, kde byla krabice.
,,Co to je?“ pozvedla jsem obočí.
,,Postýlka. Chtěl jsem ji složit, ale pak mě napadlo, že bychom jí mohli složit společně,“ podrbe se nervózně na zátylku a pohledem projede celou místnost.
,,To je...Uh..nemám slov, Harry,“ řeknu upřímně. ,,Docela mě to..šokovalo.“
,,V dobrým slova smyslu a nebo špatným?“ zeptal se potichu, načež sklopil pohled.
,,Já nevím, Harry. Je to..narychlo.“
,,Jsme spolu dlouho Jul. Mohlo tě napadnout, že bych chtěl, abychom bydleli společně. Víš..už mě nebaví to ustavičné trajdání mezi mým domem a tvým domem. Tenhle byt je na středu cesty k oboum domům a navíc je tu hezký výhled,“ řekl rychle a táhl mě k oknu.
,,Harry,“ fňuknu, ale nechám se jím strčit před okno. A opravdu. Z tohoto patra, což odhaduji tak na páté, je vidět na nedalekou louku, která volně přechází do lesa.
,,Je to narychlo, Harry. Můžu si to promyslet?“ šeptla jsem a položila svoje dlaně na jeho hruď, která se zběsile nadzvedávala.
,,Můžeš. Jenom...pak řekni ano, prosím,“ řekne a políbí mě na čelo. Přikývnu.
Hodnou chvíli jenom stojíme před oknem a koukáme se ven, zatímco máme ruce omotané kolem toho druhého.
,,Harry?“ ozvu se po chvíli.
,,Ano?“
,,Mám chuť na zmrzlinu,“ zasmála jsem se mu do hrudě, která se po chvíli taky začala otřásat pod náporem tichého smíchu.
,,Fajn. Tak pojď,“ řekne a vezme mě za ruku.

Harry zastavil před cukrárnou, nahnul se pro polibek a šeptl, že hned je zpátky. Přikývla jsem a aniž bych to tušila, byl to poslední polibek na dlouhou dobu.
,,Mami!“ vypískl nějaký blonďatý chlapeček a natahoval se k fotbalovému míči, který mu spadl doprostřed silnice. K jeho smůle, jeho matka se zabývala svojí kabelkou, která se jí vysypala na zem.
Proto jsem se odpoutala a vylezla z auta, což se o chvíli později ukázalo jako chyba, která sebou ponese hodně bolestivých následků.
Pohledem jsem vyhledala Harryho, který zrovna platil, usmála se pro sebe a zamířila k míči, který přestal poskakovat a zastavil se. Sehla jsem se k němu a sebrala ho.
A pak se všechno stalo strašně rychle.
Černé BMW, které doposud stálo na kraji silnice, se s pískotem pneumatik rozjel. A to přímo na mě.
Koutkem oka jsem viděla, jak úsměv chlapečka, který se mu vytvořil, rychle zmizel a zatahal mámu za sukni, která ke mě vzhlédla s šokovaným pohledem.
Dále jsem slyšela vyděšené křičení lidí kolem. Jejich hlasy mi splývaly v jeden, který křičel něco neurčitého.
A pak jsem viděla Harryho. Úsměv, který měl, když se otočil zpátky k autu, rychle vystřídalo vyděšení. Upustil zmrzliny a s hlasitým ‘Julie!‘ se rozeběhl ke mě.
Všechno se odehrálo tak rychle, ale přesto jsem to vnímala jako ve zpomalené scéně. Vyděšené tváře kolem mě, Harryho křičení a v neposlední řadě...blonďaté vlasy řidiče auta.
Nebyl to ledajaký řidič. Byla to řidička a mě moc dobře známá.
Kanárkově žluté šaty, které měla na sobě, ladily s barvou jejích blonďatých vlasů, rozprostřených na ramenou. Na tváři měla široký, odhodlaný úsměv a pevně svírala volant.
,,Jasmin,“ špitla jsem šokovaně.
Pocítila jsem tvrdou ránu a pak najednou..nic.
Tma....

takžeee....tohle je oficiálně poslední díl, ale jenom první série :)) druhou sérii začnu přidávat koncem května, protože bych chtěla dopsat tu s Niallerem, kterou btw najdete na mém profilu :DD 
jinak...chtěl bych znát vaše dojmy, pocity a vůbec cokoliv, co jste měli z tohoto příběhu :)) moc by to pro mě znamenalo
taky bych vám chtěla straašně moc poděkovat za to, že jste nepřetržitě komentovali, votesovali (wtf) a taky že jste to vůbec četli :3 bez vás by tenhle příběh nestál za nic a nevyšplhal se tam, kde je teď - 174,000+ přečtení, 6,200+ vote a téměř 1,000 komentářů :OOO takže vám za to strašně moc děkuju :3 
doufám, že takhle oblíbené bude i to pokračování :D
a čekal jste tohle někdo?? :DDD a nezabíjejte mě prosííím *-*

takže ještě jednou OBROVSKÉ DÍKY :3 

 

LOVE YOU SOOO MUCH!! <3 <3