Tutoring by love

2) - Nic mi není

Julie

 

,,Jul?“ ozvalo se, jakmile jsem třískla dveřma.
,,Jo, jsem to já,“ zavolala jsem do domu. Můj bratr je až přehnaně paranoidní.
Ve dveřích se zjevila vysoká postava mého bratra.
,,Jak bylo ve škole?“ zeptal se a objal mě.
,,Dobrý,“ zalhala jsem. Určitě jsem mu nemohla říct, že mě opět zmlátili. Kromě paranoie je i přehnaně starostlivý, a určitě by to nenechal jen tak. Ani nevěděl, že mě ve škole šikanují.
Probodl mě pohledem.
,,Vážně,“ vykřikla jsem a zářivě se usmála.
,,Tak proč máš to tričko špinavý?“ zeptal se a ukázal na skvrnu na bílém triku.
,,Asi jsem si ho ušpinila..na výtvarce,“ řekla jsem a překřížila si přes skvrnu ruce.
,,Jul, řekla bys mi, kdyby se něco dělo, že ano?“ zeptal se a upřel na mě svoje oči modré barvy. Přikývla jsem. Možná až moc horlivě. Zamračil se.
,,Neboj!“ vykřikla jsem, hodila na něj poslední pohled a vyběhla schody.
,,Za chvíli přijde máma,“ zavolal ještě za mnou. Ale to už jsem zabouchla dveře od svého pokoje. A jakmile za mnou dveře zapadly, batoh mi sklouzl z ramene a já se svezla na zem. Slzy se začaly nekontrolovatelně kutálet po tvářích, ramena se mi otřásala pod náporem pláče.

Harry

 

Zbytek odpoledne jsem přemýšlel nad tou holkou. Ani neznám její jméno!
,,Harry!“ okřikl mě Louis.
,,Ehm, co?“ Povzdechl si.
,,Co ti je? Jsi duchem mimo,“ ozval se Zayn, v ruce držíc zapálenou cigaretu.
,,Nic mi není,“ zapíral jsem. ,,Jenom jsem unavenej,“ řekl jsem a mou lež podpořil dlouhým zívnutím. Oba dva zvedli obočí.
,,Tomu nevěřím. Harry Styles je unavenej,“ řekl posměšně Louis. Drcl jsem ho do ramene až se málem skácel z lavičky, na které jsme seděli.
,,Jdu domů. Čau,“ zahučel jsem a zvedl se z lavičky.
,,Zítra,“ zavolal za mnou ještě Zayn.
,,Hmm.“
Když jsem došel domů, odhodil jsem batoh do rohu a zamířil do kuchyně, kde seděla máma, pila čaj a četla si nějakou knihu.
,,Ahoj mami,“ pozdravil jsem jí a z lednice si vzal jablko.
,,Harry,“ vydechla a usmála se. ,,Jak bylo ve škole?“ zeptala se.
,,No, šlo to,“ zalhal jsem, ale věděl jsem, že mi to máma nezbaští. Zamračila se.
,,Nějaká pětka?“ zeptala se na nebezpečnou otázku. Odvrátil jsem pohled.
,,Dvě,“ řekl jsem potichu a spolkl kousek jablka. Se sklopeným pohledem jsem si sedl vedle ní a slyšel jsem, jak si zoufale povzdechla.
,,Harry, víš, že takhle se nikam nedostaneš,“ zašeptala a pohladila mě po ruce.
,,Já vím,“ vzdychl jsem.
,,Tak popros někoho, kdo to umí, aby ti s tím pomohl,“ přemlouvala mě.
,,Mami, nejsi první ani poslední, kdo mi to říká. Když já..prostě...“

,,Co Harry.“
,,Prostě jde o to, že ve třídě není nikdo, kdo by to uměl,“ zalhal jsem. ‘Až na jednu světlou výjimku, která mě nesnáší a jejíž jméno ani nevím.‘
,,Co učitelé. Ty by ti to nevysvětlili?“ zkusila to znovu.
,,Já nevím,“ vyhrkl jsem. ,,Mami, já nevím. Učitelé mě nemají moc v lásce,“ rozhodil jsem rukama.
,,A nemám za nima dojít? Zadá se mi, že si na tebe zasedli,“ pozvedla obočí a zakroutila hlavou.
,,Ne, jenom to ne. Prosím,“ dodal jsem. ,,Někoho najdu. Někoho, kdo by mě to doučil.“ Na důkaz, že to myslím vážně, jsem pozvedl dva prsty.
,,No dobře, ale jestli se do začátku příštího roku nezlepšíš, nepojedeš do New Yorku za tátou,“ řekla a napila se čaje.
,,Co? To nemůžeš. Já to nemůžu v životě stihnout!“ vykřikl jsem. Na novoroční návštěvu táty v New Yorku jsem se těšil každý rok. A teď mi to hodlá vzít? Je to fér? Ne!
,,V tom případě si musíš sehnat někoho hodně dobrýho,“ řekla, vzala si čaj i s knihou a odešla do obýváku. Nevěřícně jsem se za ní koukal, dokud její útlé tělo nezmizelo za dveřmi vedoucí do obýváku.
,,To snad není možný,“ zasyčel jsem, vyhodil skoro celé jablko do koše a naštvaně vydupal schody do svého pokoje, kde jsem za sebou zabouchl dveře a svalil se na postel.
To jako myslela vážně? Vážně by mi to udělala? Odpověď byla – ano. Udělala.
No asi budu muset nakonec poprosit tu holku. Hned zítra.
Ale teď jsem se natáhl pro notebook a přihlásil se na Twitter.
Měl jsem novou zprávu. A jak jinak než od Louise.
@louitommo Greg pořádá párty...přijdeš?
Povzdechl jsem se. Nikam se mi nechtělo.
@hazzstyles94 Nemůžu, mám zaracha..za ty koule. Bavte se., naťukal jsem a stiskl enter.
Okamžitě mi přišla odpověď.
@louitommo Okej, uvidíme se..asi až příští týden :D
Protočil jsem oči. Louis a ty jeho kocoviny. Kolikrát trvaly i několik dní.
S tím jsem zaklapl notebook a s dlouhým povzdechnutím jsem se znovu natáhl na postel, tentokrát i se sluchátky v uších. Chtěl jsem si přehrát celé album od OneRepublic, když se ozvalo zaklepání a dovnitř strčila hlavu máma.
,,Harry, zlato. Dole je nějaká dívka a chce s tebou mluvit,“ řekla udiveně. Prudce jsem se posadil.
,,A kdo?“ vyhrkl jsem. Pokrčila rameny.
,,Netuším. Má blonďaté vlasy,“ vysvětlila. ,,Čeká dole,“ dodala.
Vyběhl jsem z pokoje a schody bral po dvou. Udýchaně jsem doběhl do pokoje, a když jsem uviděl vysokou blondýnu, s tunou make-upu a vysokými podpatky, projela mnou vlna zklamání.
,,Ou, Jasmin, to jsi ty,“ zahučel jsem. Jasmin se zářivě usmála a pohodila vlasy.
,,Ahoj Harry,“ zavrněla a přešla ke mě. ,,Dlouho jsem tě neviděla. Vyhýbáš se mi?“ zeptala se a upřela na mne svoje oči zelené barvy.
,,Jsi chytrá, na to, že jsi blondýna,“ zavrčel jsem.
,,Harry, udělala jsem ti něco?“ vyjekla, když jsem od sebe odstrčil její ruce.
,,Ne, a dej mi pokoj,“ sykl jsem. Ublíženě se na mě podívala.
,,Stalo se něco?“ zašeptala. Zavrtěl jsem hlavou.
,,Prostě už jdi. A nikdy se za mnou už nechoď,“ řekl jsem a otočil se k odchodu. Ale chytila mě za ruku.
,,Harry! Ty se se mnou rozcházíš?“ vyjekla a její oči se rozšířily.
,,Nikdy jsme spolu nechodili, Jasmin. To, že jsem spolu párkrát spali neznamená, že tě miluju a nemusíš se na mě hned věšet. Úlety, to bylo všechno,“ vmetl jsem jí do ublíženého obličeje, vytrhl jí ruku a zavřel se v pokoji.
O pár minut později jsem slyšel bouchnutí hlavních dveří a hned za tím následovalo klepání na moje dveře.
,,Harry, stalo se něco?“ ozvalo se a dovnitř strčila hlavu máma. Zářivě jsem se usmál.
,,Nic, je to..to byla spolužačka. Chtěla jenom s něčím..pomoct,“ lhal jsem.
,,A ty běžně spíš se svýma spolužačkama?“ zeptala se.
,,Prosím, mami. Neřeš to,“ poprosil jsem s povzdechem. Přikývla a odešla.
Podíval jsem se na hodiny a i když bylo teprve půl osmý, byl jsem unavený. Takže jsem se šel umýt a s hlavou plnou tý holky beze jména si šel lehnout.

Julie

 

Máma mě hladila po vlasech a já jí brečela na rameno.
,,Zlato, to bude dobrý. Dostaneš se na jinou,“ šeptala a hladila mě.
Když máma dorazila domů, přinesla obrovskou obálku, která mi s lítostí oznamovala, že jsem neprošla přijímacím řízením. Byla to moje vysněná vysoká a pak mě tam nevezmou? Moje představa se rázem z úspěšné právničky změnila na větu ‘Vítejte v McDonalds. Co si dáte?‘
A to jenom kvůli špatnému prospěchu z ekonomiky.
,,Jiná pro mě není,“ vzlykla jsem.
,,Ale určitě ano, zlato. Není to jediná právnická fakulta ve Washingtonu,“ utěšovala mě.
,,Nedostanu se ani tam. Budu pracovat v mekáči.“
Máma se lehce zasmála.
,,Ale nebudeš. Jsi inteligentní a chytrá holka. Ta nejchytřejší, kterou znám. A věřím ti. Jenom si budeš muset zařídit nějaké doučování. Máte ve třídě někoho, kdo to chápe?“ zeptala se.
No, lidí co to chápe by bylo dost, ale ani jeden člověk, který by byl ochotný se se mnou zahazovat.
,,Budu na to muset zapomenout,“ zavrtěla jsem hlavou a zvedla se z postele.
,,Julie, kterou znám, by se tak snadno nevzdala svého snu o právech,“ prohodila s úsměvem a tím si byla jistá, že uhodila hřebíček na hlavičku. Pomalu jsem se na ní otočila.
Měla pravdu. Já bych se nikdy tak lehce nevzdala. Bojovala bych do vyčerpání sil. A nebo možností.
,,Máš pravdu,“ řekla jsem. ,,Nikdy bych se..aaa!“ vykřikla jsem, když mnou projela vlna bolesti, vystřelující z břicha.
,,Jul? Julie!“ vykřikla máma a přiskočila ke mě, když jsem se začala nebezpečně rychle řítit k zemi.

,,Nevím, co se jí stalo. Prostě omdlela. Z ničeho nic,“ slyšela jsem mámin tichý hlas.
Pomalu jsem zatřepala víčky až jsem plně otevřela oči.
,,Jul? Zlatíčko, jsme tady,“ uslyšela jsem hluboký hlas.
,,Tati?“ zaskuhrala jsem.
,,Ano broučku, jsem tady,“ zopakoval. ,,Co se ti stalo?“ zeptal se.
,,Nevím,“ zašeptala jsem.
,,Julie, nelži. Nikdo jen tak neomdlévá. Navíc ve tvém věku,“ ozvala se máma.
,,Celý den jsem nic nejedla. Asi to bude tím,“ vymyslela jsem si. Ale věděla jsem čím to je. Samozřejmě jsem jim to říct nemohla.
Opatrně jsem se zvedla z gauče, na kterém jsem ležela a jakmile jsem se postavila, zamotala se mi hlava a spadla jsem zpátky do gauče.
,,Pomůžu ti,“ nabídl se bratr. Vzal si mě na ruce a vynesl mě do mého pokoje, kde mě položil na postel.
,,Řekneš mi, co se ti stalo?“ zeptal se potichu.
,,Chrisi, prosím neřeš to,“ zakňučela jsem. Přikývl a opustil pokoj.
Se slzami, které se mi opět valily z očí jsem se otočila na bok a koukala z okna na zapršené počasí. Nakonec jsem s mokrým obličejem usnula.

chtěla bych poděkovat za VOTES v minulém díle :)) potěšilo mě to moc :3 HOPE U LIKE IT! :))