MarweX & Ája

Je To Tvůj Bratr...

Jack přišel vypadal trochu zmateně. Já to brala, že si prostě to co se stalo včera nepamatuje, tak jsem tomu moc nevěnovala pozornost. Povídali jsme si všichni jako by se nechumelilo a najednou se ozve rána.

Všichni jsme se strašně lekli. Nikdo nevěděl co se děje. Viděli jsme jen houček lidí kolem švédského stolu. Všichni vypadali zmateně. Con se lekl a utíkal tam. Já samozřejmě nebyla moc pozadu. Procpali jsme se až dopředu a tam uviděli ležícího Jacka. „Bože." vyjekla jsem se slzami v očích. Con mě vzal pryč. „Co... Co mu je... Nemohl jen tak spadnout... Včera se muselo něco stát... Nevíš co se stalo?" zeptala se jsem se zmateně. „Pojď prosím tě." to je jediný co mi odpověděl. „Já se nikam ani nehnu dokud mi neodpovíš." řekla jsem a vysmekla se mu. „Hele je to těžký i pro mě. Nevím co se stalo, ale podle lidí prý včera omdlel, tak to může a taky nemusí být tím. Chápeš? Já to nechápu taky. Oni ho vezmou do nemocnice. Ty pojď se mnou." řekl mi a vzal mě za ruku. „Je to tvůj bratr a můj dobrý kamarád. Vážně si myslíš že si prostě odejdu? Já se vracím... Čau. "řekla jsem a vrátila se. Mezitím ho nákládaly do sanitky. Zeptala jsem se sanitkáře, jestli můžu jet taky a povolil mi to, protože jsem mu namuvila že jsem jeho sestra. Původně jsem chtěla říct že jsem jeho přítelkyně, ale to by mi nikdo nevěřil. Sedla jsem si vedle něj s v duchu se modlila, aby byl živý. Když jsme dorazili do nemocnice, tak jsem se musela čekat, až ho vyšetří. Pak za mnou přišel doktor, že ještě nesmí přijímat návštěvy. Nechápala jsem, ale sedla jsem si a za pár minut se kolem mě řítili i s Jackem na sál. Vyděsilo mě to. Nevěděla jsem co mám dělat, tak jsem se radši rozbrečela. Někdo si sedl vedle mě a chytl mě za rameno. „Co se stalo?" zeptal se mě a já odpověděla:„Nevím co mu je... Bojím se o něj. Nechci aby se mu něco stalo. Chci ho zpátky..." a otočila se. Vedle mě seděl Marek. Nevěděla jsem co mám dělat, tak jsem se rozhodla jít si pro sandwich. On šel samozřejmě za mnou. „Co po mě chceš?" zeptala jsem se, když jsem házela peníze do automatu. „Popovídat si." řekl. „Ale my si nemáme co říct." řekl jsem a šla zpátky. „Ne... To že ti na tohle nemám co říct. Neznamená že si nemáme co říct." řekl „trochu jsi se do toho zamotal." řekla jsem „Chtěl jsem se ti jenom omluvit." řekl. „A ty si myslíš že že ti po tomhle všem odpustím? Chtěla jsem se kvůli tobě zabít, pokud si na to vzpomínáš..." řekla jsem a věnovala se svému sandwichi. „Fajn... Klidně se ke mě nevracej, ale buďme alespoň dobrými přáteli." řekl a já se mu podívala do očí. „Fajn kamarádi můžeme být, ale snaž se, ať už tě při tom s Eldou nenačapám." řekl jsem. „Jo... Elda je fakt dobrá..." řekl. „Panebože... A už jsme u toho zas." „Co ty žárlíš?"řekl. „Ne? Já nežárlím..." řekla jsem. „Panebože... Ty ŽÁRLÍŠ!!!" řekl. „NE! Já nežárlím." řekla jsem a pořádně se zakousla do sandwiche. „Nezkoušej to... Já tě znám víc než si myslíš..." řekl a chytl mě za rameno. „To se mílíš... Já jsem úplně jiný člověk, než kterýho znáš." řekla jsem a oddělala jsem ze mě jeho ruku. Mezitím k nám šli dva doktoři. Jeden ze sálu a druhý od někud z pokojů. „Jack bude v pořádku..." „Elišce se vrátila paměť." řekli doktoři přes sebe. „Dobře, děkujeme." řekla jsem a otočila se na Marka. „To jsi mi nemohl říct že jsi tu s Eldou?"zeptala jsem se. „Ta její ztráta paměti už byla nesnesitelná... Uvědomil jsem si že tě chci zpátky." řekl a zatajil se mi dech.